PANELOVÁ DISKUSE 2025
Milan ZVER:
MUSÍME DÁT PROSTOR HLASU STÁTŮ STŘEDNÍ EVROPY S PODPOROU VÝCHODNÍCH
A JIŽNÍCH ZEMÍ
Vážení pořadatelé, vážené dámy, vážení pánové,
hned na úvod musím říci, že už nejsem místopředsedou. Dvakrát jsem byl místopředsedou ve Slovinské demokratické straně, kterou vede Janez Janša.
Janez Janša měl v úmyslu být dnes zde a zúčastnit se této konference, ale v současnosti je plně zaměstnán přípravou na chystané parlamentní volby, které se ve Slovinsku uskuteční začátkem příštího roku. Rád bych se s vámi podělil o několik úvah o evropské demokracii, ať už tento pojem chápeme jakkoli.
Když jsem v září obdržel pozvání na tuto konferenci, prošel jsem svou knihovnu a narazil na publikaci, která vyšla před více než 35 lety. V článku, který jsem v ní tehdy publikoval, jsem obhajoval nutnost větší autonomie jugoslávských republik a varoval, že v opačném případě se společný stát rozpadne. Má tehdejší teze se potvrdila: unitaristé a centralisté, kteří tehdy trvali na zachování unitárního státu, neuspěli. Nakonec zvítězila myšlenka autonomie; heteronomie byla poražena. Tato publikace mě přiměla uvědomit si paralelu mezi mou zkušeností z mládí a dneškem. V obou případech se ocitám v roli obhájce autonomie.
Vraťme se však k úvahám o takzvané evropské demokracii. Připomeňme si situaci, která navzdory zásadním rozdílům – Jugoslávie byla totalitním státem – přece jen sdílí jeden základní problém: jak nastavit rozhodovací systém v takto multietnických poměrech? Má být založen výlučně na většinovém rozhodování, nebo má spojovat vládu většiny s konsensuálním rozhodováním prostřednictvím reprezentativního orgánu, v němž jsou zastoupeni konstitutivní členové společenství, jako jsou státy či národy?
V moderních multietnických společenstvích je taková dvoukolejná demokracie nepostradatelná. Ostatně s ní počítá i Lisabonská smlouva. Zásada konsensu, respektive právo veta jako příležitostná forma rozhodování v Radě EU, je však neustále zpochybňována levicově orientovanými politickými silami. Příkladem je nejnovější projev o stavu Unie, v němž předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová dokonce prohlásila, že Evropská unie musí právo veta zrušit.
Otázkou je, jak si Evropská unie může udržet obě linie demokracie: většinovou i konsenzuální. Především musíme zachovat právo veta. Stejně tak musíme odolávat opakovaným návrhům na zavedení celoevropských kandidátních listin, které se znovu dostávají na pořad dne před každými evropskými volbami. Musíme zabránit vytvoření jediného celoevropského volebního obvodu. Měli bychom se rovněž stavět proti myšlence senátu, do něhož by byli zástupci voleni ve všeobecných volbách a který by fungoval jako druhá komora Evropského parlamentu a převzal roli Rady EU. Podobně by také navrhované celoevropské referendum jen posílilo dominanci větších mocenských hráčů v rozhodování na úrovni EU.
Všechny tyto návrhy posouvají Evropskou unii nesprávným směrem, v krajním případě až k jejímu rozkladu. Občané EU se totiž politicky stále ztotožňují v první řadě se svými vlastními národními státy a teprve poté s Evropskou unií. Z tohoto důvodu není radikální přestavba evropské demokracie ani nutná, ani žádoucí.
Víme, že demokracie je živý fenomén schopný proměny a zlepšování, žijeme však v době, která demokracii nepřeje. Dnes žije v demokratickém systému pouze čtvrtina světové populace, zatímco v roce 2005 to bylo zhruba 50 %. Výzkumy stále častěji ukazují, že demokracie je na ústupu a že takzvané hybridní systémy mohou být při poskytování veřejných služeb efektivnější než systémy demokratické. Všichni doufáme, že v dlouhodobé perspektivě tomu tak nebude.
Pokud jde o Evropskou unii, je zásadní, abychom tento existující dvoukolejný model demokracie jasně vymezili a zachovali. Jinak Unii hrozí zhroucení. Pro můj stát, Slovinsko, by takový vývoj byl katastrofální. Slovinsko se nikdy v dějinách netěšilo lepším podmínkám, než jaké mu poskytuje členství v EU, a to navzdory nedokonalostem samotné Unie. Totéž lze říci i o řadě dalších členských států.
Drazí přátelé, domnívám se, že bychom měli odmítnout takzvaný západní unitární koncept evropské demokracie. Musíme také dát prostor hlasu států střední Evropy s podporou východních a jižních zemí. Tento hlas bude silný, budeme-li si více uvědomovat naše hluboké kulturní, historické a náboženské vazby. Naše kořeny nás spojují.
Dovolte mi závěrem vyjádřit hluboké přesvědčení, že EU může přežít pouze tehdy, budou-li se v ní svobodně a bezpečně cítit jak jednotlivci, tak členské státy. Děkuji vám za pozornost.