PANELOVÁ DISKUSE 2023

Stephen Nikola BARTULICA:
KAŽDÝ Z NÁS MŮŽE ZMĚNIT PRŮBĚH HISTORIE

Moc vám děkuji. Vážení kolegové, vážení hosté, dámy a pánové,

jsem rád, že jsem zde v Praze. Chtěl bych poděkovat organizátorům z Patrimonium Sancti Adalberti, Tomáši Kulmanovi, Michalu Semínovi, za pomoc při organizaci této akce. Vidím, že Praha je stále bezpečným místem, kde lze o těchto myšlenkách diskutovat. Je mi ctí, že tu mohu být s vámi. Myslím, že Chorvatsko na takovouto konferenci patří, a pokusím se ve svém vystoupení podnítit váš zájem několika myšlenkami. Vyrostl jsem ve Spojených státech, ale v Chorvatsku žiji od počátku 90. let, tedy již přes 30 let. Střední Evropu miluji. Většinu středoevropských zemí jsem procestoval a chtěl bych nejprve říci, že si myslím, že svět, zejména Evropa, se od nás má co učit. Ne naopak. A pokusím se vysvětlit, proč si něco takového myslím. Když si někdo na Googlu vyhledá informace o střední Evropě nebo o některých středoevropských zemích, najde titulky jako "EU zahájila proti Polsku řízení pro porušení práva", "Polsko se brání tlaku EU na právní řád", "Evropa konfrontuje Maďarsko kvůli pošlapávání právního řádu". Což zní velmi znepokojivě. Polsko zmiňuji proto, že se zde zítra konají volby. Jako poslanec se vás pokusím přesvědčit, že kultura je opravdu to nejdůležitější, co nakonec o osudu našich zemí rozhodne.

Důležitá je však i politika, na volbách záleží a svět bedlivě sleduje, co se zítra v Polsku stane. A já rozhodně doufám, že konzervativní vláda zůstane u moci. Když tyto titulky čteme, první, co nás napadne, je, zda bychom jako Evropané měli mít důvěru v úsudek evropských institucí? Jedná se o tytéž politické orgány, které např. v roce 2004 považovaly významného italského filozofa Rocca Buttiglioneho, blízkého přítele svatého Jana Pavla II., za nevhodného pro funkci komisaře. A jeho odmítnutí ze strany EU tehdy podnítilo můj zájem o dění v Bruselu. Byl jsem tedy dost naivní. Musím přiznat, že jsem si neuvědomoval, že bývalí komunisté jsou pro mnohé země střední a východní Evropy v Bruselu vítanější než prominentní filozofové jako Rocco Buttiglione. A kladl jsem si otázku, proč tomu tak je. Polský europoslanec a filozof Ryszard Legutko ve své knize "Démon v demokracii" uvádí tento postřeh: Západ byl mnohem vstřícnější k bývalým komunistům, kteří stáli na špatné straně dějin, než k disidentům, kteří bojovali po dlouhá desetiletí. V tom je velká ironie a myslím, že z dramatického pádu komunismu v roce 1989 si musíme vzít to správné ponaučení. V dějinách je totiž vzácné, abychom se stali svědky okamžiku, kdy dojde v oblasti politické svobody a spravedlnosti k tak náhlému obratu.

Takové okamžiky jsou v lidských dějinách bohužel opravdu vzácné. Máme však štěstí, že se odehrály právě v této části světa. A myslím, že jedním z důvodů je hrdinské svědectví papeže Jana Pavla II. Když mluvím se studenty na Katolické univerzitě v Záhřebu, snažím se jim vysvětlit, že v dobu, která většinu politických analytiků, expertů, vládních úředníků zcela zaskočila, ještě nebyli na světě. Tento náhlý zvrat událostí nikdo nečekal. Nebyl objeven žádný politický dokument ani analýza MI6 nebo CIA, která by předpovídaly, že se tak stane. Ani inteligence na Západě ani profesoři nepsali učebnice o tom, co budeme dělat, až se komunismus zhroutí. Všichni věřili, že tu zůstane. Takže první bod je, že nevíme, co se stane zítra. Budoucnost nelze předvídat. A je důležité, aby to měli na paměti mladí, kteří možná mají často pocit, že je to marnost. Všechno, co dělají, je marné. Všechno je rozhodnuto už předem. Ve skutečnosti tomu tak není. A to je velmi protikřesťanský postoj. Dějiny ve skutečnosti fungují tak, že každý jednotlivec může něco změnit. A teď k životopisci Jana Pavla II, jímž byl George Weigel. Ten o událostech roku 1989 hodně psal. Tvrdil, že okamžikem, který vyvolal pokojnou revoluci v roce 1989, byla vlastně o 10 let dříve první návštěva papeže Jana Pavla II. v Polsku v roce 1979.

Dalo by se říci, že Polsko a střední Evropa už nikdy nebudou takové, jaké byly poté, co papež začal navštěvovat nejen svou zemi, ale i další státy. A to je podle mého názoru důležité, že musíme chápat, co se v našich zemích děje pod povrchem, ne to, co je zjevné, ne to, co je na úrovni primární nebo na úrovni mediálních titulků. Ale to, co se děje hlouběji. A tak je tomu i dnes. Stejný princip platí i nyní. Naprostá většina výkladů, které nabízejí političtí experti a znalci, se obvykle zaměřuje na politické osobnosti, jako je Reagan a Gorbačov, a jistě vědí, co říkají, a mají pravdu, ale v konečném důsledku jsou tyto výklady neuspokojivé, protože žádný z nich nebere dostatečně v úvahu, proč a jak se kulturní revoluce odehrála. Dovolte nyní několik poznámek k Fukuyamově tezi o konci dějin. Fukuyama napsal slavnou esej a později knihu, v níž vysvětluje, že konec studené války, pád komunismu v Evropě, vlastně znamená konec tohoto ideologického boje a že liberální demokracie po určitou dobu převládala, což mnoho a mnoho intelektuálů považovalo za pravdivé tvrzení. Fukuyama sám později od této myšlenky ustoupil. I já si myslím, že je chybná.

Myslím, že je zjevné, že konec studené války nebyl koncem ideologií. Máme zde nové vznikající ideologie, o kterých jsme se již zmínili a které jsou ještě škodlivější, než byl marxismus. Marx byl špatný ekonom, špatný filozof dějin. Ale pochopil, že mezi mužem a ženou existuje přirozený rozdíl. Nikdy nezpochybňoval přirozenost rodiny. A my tu dnes vlastně útočíme na lidskou podstatu, na to, co znamená být člověkem. Ve Spojených státech lidé na nejvyšších politických postech nedokážou odpovědět na jednoduchou otázku, co je to žena? Co je to žena? Nedokážou na tu otázku odpovědět? Kam jsme se to dostali? Ať je to kandidát na soudce Nejvyššího soudu v Senátu, ve Spojených státech, nebo Brusel, v tom není rozdíl. Nedokážou na tu otázku odpovědět. Co je to žena? Ta paní sama je žena. Jak to, že na tu otázku nedokáže odpovědět? Myslím, že Fukuyama má na dějiny hegelovský náhled, chybí mu prostor pro realitu zla. Realita zla: 20. století jasně ukázalo, že zlo je bohužel neodmyslitelnou součástí lidského bytí a vždy si najde prostor pro organizovaný společenský projev. Domnívám se tedy, že Západ, náš západní svět, EU, zapomněli, že politika je funkcí náboženství nebo kultury, a levice toto chápe.

Levice bere kulturu velmi vážně. Můžeme si jen představit, jak by svět vypadal, kdyby lidé v tomto sále ovládali například Hollywood nebo vydavatelský průmysl. Svět by byl úplně jiný. Ale tak to není. A v důsledku toho, pokud jsme v politice, jsme od počátku v nevýhodě, protože levice má obrovskou kulturní moc, někteří mluví o kulturní hegemonii. Takže to musíme brát vážně a v případě potřeby neustoupit levici ani o píď. V těchto otázkách. Jsem hrdý, že mohu říci, že jsem se sám před deseti lety podílel na iniciativě ústavního referenda, které mělo v chorvatské ústavě definovat manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Návrh prošel dvoutřetinovou většinou. Druhý den ráno mi volal dopisovatel New York Times, který byl velmi rozčilený, ale jsem rád, že mě citoval přesně a že je to jediný případ, kdy se o mně před deseti lety zmínili v New York Times. Bylo to důležité prohlášení a myslím, že narušilo tento narativ o lidských právech a směr, kterým se podle elit ubíráme. Nemusí to tak nutně být. Brusel jsme překvapili. Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie čtyři měsíce předtím a pak jsme přijali tento ústavní dodatek. Dnešní EU se samozřejmě nepodobá tomu, co si otcové zakladatelé Evropy Schuman, Adenauer, De Gasperi a další představovali.

Bruselský mainstream by je dnes pravděpodobně považoval za extremisty. Nabízím k úvaze, že EU funguje víceméně jako hobbesovská struktura. Thomas Hobbes byl v Anglii velmi významný filozof, ale věřil v materialistické universum, popíral duši a rozum v podstatě redukoval na prostředek k dosažení toho, po čem lidé víceméně touží. Byl tedy bohužel z hlediska metafyziky pomýlený, ale jeho vliv byl obrovský a hluboký. A myslím, že EU se v mnohém podobá jeho představě o tom, jak by měl fungovat suverénní stát. A to by nás mělo velmi znepokojovat, protože centralizované mocenské centrály neměly žádnou odpověď na to, co by měli občané dělat, jakmile je moc zneužita. Brusel je místem, kde se moc stále více koncentruje v rukou nevolených elit. To není správné. To není dobrá věc. A zbytku Evropy je to velmi vzdálené. Občané v Záhřebu, občané v Praze, Budapešti, Varšavě. Mnoho obyčejných lidí nemá ponětí, co tyto evropské orgány dělají. Ale vidíme, jaká je jejich ideologie. Sekularistická. Dříve jsem působil jako poradce bývalého chorvatského premiéra a v té době byl v Bruselu na pořadu dne brexit. Já jsem ho doprovázel na tato jednání, která někdy trvala až do čtyř nebo pěti hodin ráno.

Tak se rozhoduje v EU. Mají schůze do pěti do rána a lidé, kteří nesouhlasí nebo odporují hlavnímu proudu, to nakonec vzdají a nemají vůli pokračovat. A pak v šest ráno je tisková konference. Ale každopádně jsem při těchto schůzkách měl čas diskutovat s dalšími poradci. Vedli jsme soukromé rozhovory a všiml jsem si něčeho velmi znepokojivého: autocenzury mezi kolegy. I v soukromí jim bylo velmi nepříjemné mluvit o náboženství či kultuře. O těchto citlivějších otázkách. To není dobré znamení. Pokud se lidé na vrcholu evropské politiky i v soukromí zdráhají vyslovit své názory na to, co je nejdůležitější. Taková je ovšem realita. Takže, dámy a pánové, chci vám na závěr nabídnout několik postřehů. Myslím, že se od vlády Viktora Orbána můžeme hodně naučit, že země může úspěšně vzdorovat přebujelé moci a zneužívání moci ze strany EU. A nenechte se mýlit; elity EU vládami v Polsku a Maďarsku pohrdají, protože otevřeně hájí svoji křesťanskou identitu. To je podle mého názoru hlavní důvod, proč je to opovržení tak velké. Je to skryté; samozřejmě se to maskuje pod rétorikou právního státu. A tak dále. Ale ve skutečnosti je to protikřesťanská zaujatost na nejvyšších úrovních Evropy. Zadruhé si myslím, a to už zmínil můj kolega předřečník z Bulharska, že velkou roli hraje utrpení.

Myslím, že zdrojem síly mnoha našich zemí je to, že jsme ve 20. století, a v případě Chorvatska i nedávno v 90. letech, tolik trpěli. Toto utrpení je však zdrojem velké síly, což západní elity nedokážou docenit, ale dává to člověku naději, že se věci mohou změnit. Pokud dostatečný počet lidí najde společný zájem, zájem spolupracovat a bude mít odvahu. Myslím, že to je ctnost, která dnes v politice nejvíce chybí, odvaha říkat pravdu. Dále význam přirozené rodiny. Samozřejmě, o tom už byla řeč. Doufám, že na tomto plenárním zasedání se v této oblasti shodneme. Přirozená rodina je pro přežití svobodné společnosti naprosto zásadní. Národní suverenitu stojí za to bránit. Proto jsme tady. Myslím, že střední Evropa může být vzorem spolupráce na mnoha, mnoha úrovních. A souhlasím s tím, že bychom se o to měli snažit v rámci EU, ale přitom budovat spojenectví, aby naše hlasy slyšeli i lidé, kteří s námi zpravidla nesouhlasí.

To je vše, co jsem chtěl nabídnout. Jsem opravdu potěšen a bylo mi ctí vystoupit před tímto váženým publikem a doufám, že bude čas na diskusi. Děkuji vám mnohokrát.