PANELOVÁ DISKUSE 2025

Karel HAVLÍČEK:
EVROPSKÁ UNIE SELHALA, BEZ ROZHODNÝCH OPATŘENÍ NEMÁME ŠANCI V GLOBÁLNÍ EKONOMICE USPĚT

Dámy a pánové,

musím říct, že nejsem typický politik. Pocházím z podnikatelského prostředí, kde jsem strávil dvacet let jako generální ředitel průmyslového holdingu. Zmiňuji to proto, že byznys funguje podle jiných pravidel než veřejný sektor. První ze dvou pravidel zní, že rozhoduje výsledek. Nejde o to, jak věci říkáte, ale jak dosahujete svých cílů, plánů a strategií. Druhé pravidlo je, že v byznysu, když se něco nepovede, nesmíte strkat hlavu do písku. Může dojít ke ztrátám i neúspěchům, ale musíte je přiznat, realisticky zhodnotit situaci, zbavit se slabých míst a ukázat, jak je napravíte. Udělat chybu samo o sobě není problém. Problém je odmítat si ji přiznat a poučit se z ní. V politice to bohužel tak neplatí. Místo sebereflexe vidíme výmluvy a slova namísto řešení.

Typickým příkladem je dnes Evropská unie. Řečeno jazykem byznysu, Evropská unie není v dobré ekonomické kondici. Zaostáváme za Spojenými státy americkými i Čínou. Čína nás předbíhá. Před 25 lety se Evropská unie podílela na světovém HDP 26 %, Spojené státy 27 % a Čína jen 3 %. Dnes jsou Spojené státy stále na úrovni zhruba 26 %, tedy prakticky stejné. Evropská unie klesla na 16 %, tedy na stejnou úroveň jako Čína. Ztrácíme tedy výkonnost.

Ztrácíme ziskovost. Zaostáváme v inovacích a produktivitě. To je realita. Firmy odcházejí do Ameriky nebo do Asie, protože v Evropě už nedokážou zůstat konkurenceschopné, zatímco americké a čínské podniky dobývají naše trhy. Nejhorší na tom je, že si to odmítáme přiznat. Místo abychom kriticky popsali současný stav, odvolali ty, kdo za to nesou zodpovědnost, a ukázali cestu ven, situaci bagatelizujeme a předstíráme, že jde o krátkodobý problém. Jenže nejde. Je to velmi vážný problém. Evropská unie selhala, a pokud nepřijmeme rozhodná opatření, nemáme šanci v globální ekonomice uspět.

Řešení problému znamená pochopit jeho příčiny. Evropa prohrává kvůli chybné klimatické, energetické a migrační politice, nerealistickým klimatickým cílům, lobbingu firem profitujících ze zelené transformace a katastrofálnímu selhání v energetické politice, které vedlo ke ztrátě energetické soběstačnosti a k závislosti na dovozu energetických zdrojů. To vše podkopává produktivitu podniků. Dalším velkým problémem je drtivá míra regulace. A konečně třetím problémem je absurdní systém dotací. Místo podnikatelských příběhů postavených na odvaze, inovacích a ochotě riskovat vidíme přehlídku předotovaných firem, které by jinak nepřežily. Je to šílené. Hospodářský růst neřídí podnikatelé, ale vláda a Evropská komise. Namísto tržních principů máme přerozdělování, dotace a stále více regulace – mylný pokus napravit slabou výkonnost podniků, místo abychom vytvořili předvídatelné podmínky pro ceny energií a omezili byrokracii. Snažili jsme se takzvaně pomoci firmám soupeřit s americkými a asijskými konkurenty dalšími dotacemi a zásahy, ale jen jsme situaci zhoršili tím, že jsme tento cyklus urychlovali, místo abychom přiznali neúspěch a pochopili, že tato strategie byla chybná.

Evropští politici v čele s Evropskou komisí strčili hlavu do písku a nabízejí jen kosmetické změny. Někdy mám pocit, že začali věřit, že Evropská unie je perpetuum mobile. Při klesající výkonnosti podniků chtějí ještě více investovat do obrany a do dekarbonizace. Jinými slovy, čím méně vyděláváme, tím více utrácíme. Zároveň podceňujeme své globální konkurenty z Asie, Latinské Ameriky a USA. To je ukázkový příklad přísloví, že pýcha předchází pád. Odmítáme si přiznat, že globální Jih je produktivnější, inovativnější a že my zaostáváme. Stejně tak přehlížíme, že rázná opatření, která v USA přijal Donald Trump, například v oblasti Green Dealu, ještě více oslabí evropské firmy. Výsledkem budou nižší daňové příjmy, vyšší nezaměstnanost, ztráta soběstačnosti a nakonec velká porážka.

Jak z toho ven? Za prvé je třeba přiznat, že situace je kritická, že Evropská unie není středem světa a že se z nás stává nekonkurenceschopný region, z něhož firmy odcházejí místo toho, aby sem přicházely. Za druhé přestaňme spoléhat na stát jako na hlavního tahouna hospodářského růstu. Není to tak. Pokorně si přiznejme, že ekonomiku může znovu nastartovat pouze soukromý sektor a že vláda mu musí zajistit předvídatelné energetické, investiční, pracovní a daňové podmínky a fungující kapitálový trh.

Za třetí drasticky omezme míru regulace a šílenství dotací. Za čtvrté pochopme, že bez zdravého podnikatelského sektoru nebude fungovat nic. Za páté si uvědomme, že zatímco Evropa se snaží zachránit svět před klimatickými hrozbami, Čína a USA jednají převážně ve vlastním zájmu. To je realita. Za šesté přiznejme, že už nejsme nejlepší a že návrat do "ligy mistrů" bude obtížný – v mnoha odvětvích nám už ujel vlak. Za sedmé si uvědomme, že zatímco my kompenzujeme slabé výsledky sociálními dávkami, ti, kteří nás předbíhají, více pracují. Za osmé respektujme pravidla Evropské unie, ale přestaňme spoléhat na centrální řešení z Bruselu. Za deváté pochopme, že nejprve musíme chytře investovat, abychom vydělali peníze, a teprve potom je můžeme utrácet. A konečně, za desáté, si uvědomme, že potřebujeme spojence – a začít můžeme u Visegrádské čtyřky, nesmírně důležitého uskupení.

Česká republika může sehrát klíčovou roli v proměně Evropské unie. Můžeme začít tím, že kategoricky odmítneme některé absurdity, jako je například systém emisních povolenek ETS2, zákaz automobilů se spalovacím motorem nebo migrační pakt. Budoucnost Evropy nevytvoří regulace, ale lidé, kteří tvoří, inovují a riskují. Dejme jim k tomu svobodu a také odvahu přiznat, že jsme se vydali špatným směrem.

Děkuji.

Děkuji za pozornost.