PANELOVÁ DISKUSE 2025

Boris BRATINA:
KONCEPT SUVERENITY SE ZNOVU VRACÍ JAKO KLÍČOVÉ TÉMA NAŠÍ DOBY

Děkuji vám mnohokrát. 

Nejprve musím říci, že mám velkou radost, že mohu být v tomto městě, v němž zhruba před 171 lety poprvé zazněla velká hymna "Hej, Slované". Je to pro mě velká čest. Je mi zároveň ctí i závazkem promluvit na tomto setkání, které je věnováno otázkám, jež utvářejí nejen instituce, ale samotný smysl našeho soužití v moderním světě, v éře zrychlující se digitální transformace, komunikace a vzájemné provázanosti. Koncept suverenity se znovu vrací jako jedno z klíčových témat naší doby.

Po staletí byla suverenita chápána jako základní kámen mezinárodního řádu, jako právo a povinnost každého státu rozhodovat v rámci vlastních hranic, řídit se vůlí svých občanů a hodnotami své komunity. Dnes je však tento koncept pod rostoucí tíhou globalismu předefinováván, a někdy dokonce ve jménu integrace, efektivity či univerzálního vládnutí potlačován. Slýcháme, že suverenita je přežitek, že individualita mezi národy je překážkou pokroku. Ale může existovat opravdová spolupráce bez skutečné nezávislosti? Můžeme hovořit o rovnosti mezi národy, pokud je svébytný hlas každého z nich nahrazen jediným tónem diktovaným nadnárodními mocenskými centry? Řekněme si to otevřeně: integrace nesmí znamenat asimilaci. Myšlenku sjednoceného světa nesmíme zaměňovat se světem zbaveným rozmanitosti.

Samotná podstata mezinárodní spolupráce spočívá v jednotě v různosti, v uznání, že národy – stejně jako lidé – jsou odlišné a že právě tyto rozdíly náš společný budoucí svět obohacují, nikoli ohrožují. Trvalé vodítko nám v tomto ohledu poskytuje Charta Organizace spojených národů, přijatá v roce 1945. Mezi svými zakládajícími principy stvrzuje svrchovanou rovnost všech svých členů, povinnost nezasahovat do vnitřních záležitostí žádného státu a závazek řešit spory mírovými prostředky. Nejsou to abstraktní ideály. Jsou základem skutečně pluralitního a vyváženého mezinárodního systému, v němž dialog nahrazuje dominanci a respekt nahrazuje nátlak. A přitom čelíme obrovskému tlaku. Tam, kde jsou tyto principy dodržovány, může globální správa koexistovat s národní svobodou. Kde jsou ignorovány, nevzniká harmonie, ale hierarchie – svět, v němž o většině rozhoduje menšina.

Digitální éra přidává této výzvě další vrstvu. Informace dnes překračují hranice rychleji, než je dokáže následovat jakýkoli zákon či instituce. Kontrola dat, digitální infrastruktury a komunikačních platforem se stala novou dimenzí suverenity – digitální suverenity, chcete-li. Nejde jen o idealismus; je to odpovědné uplatňování práva na sebeurčení v informačním věku. Otázkou, které čelíme, není, zda mají národy spolupracovat. Je to jejich povinnost. Otázkou je, jak mají spolupracovat a za jakých podmínek, protože partnerství může existovat jen mezi rovnými.

Eroze suverenity pod praporem globalismu hrozí tím, že promění spolupráci v závislost a účast v poslušnost. Zároveň si musíme položit otázku: jakou suverenitu vlastně hájíme? Je to suverenita, která hájí lidskou důstojnost a poučila se z lekcí dějin, nebo taková, která selektivně připomíná minulost, aby ospravedlnila nové rozdělování? Integrita našich principů závisí právě na tomto rozdílu. V posledních letech jsme po celém světě svědky sílících hlasů, které volají po návratu k autenticitě, po tom, aby společnosti znovu získaly právo definovat samy sebe podle vlastních tradic, hodnot a aspirací. Toto probuzení neodráží izolaci, nýbrž hledání rovnováhy, uznání, že pokrok nelze stavět na vymazávání identity.

Dokonce i v rámci západního světa vidíme zřetelnou kulturní sebereflexi, uznání, že síla národů kdysi spočívala v bohatství jejich filozofie, literatury a morálních základů. Tato obnovená sebereflexe dává naději, že globální rozhovor o suverenitě a identitě není návratem zpět, ale renesancí, znovuobjevováním smyslu v době abstrakce. Vážené kolegyně, vážení kolegové, naším úkolem proto není odmítat spolupráci, ale znovu ji definovat; není jím odvrátit se od světa, ale vybudovat multipolární svět, v němž každý národ stojí vzpřímeně, ne jako objekt, ale jako partner.

Svět, v němž rozhodnutí dopadající na všechny nepřijímá jen několik málo vyvolených a v němž je respekt k jedinečnosti chápán jako základ univerzálního míru. Tím, že bráníme suverenitu, bráníme rozmanitost. Tím, že bráníme rozmanitost, bráníme samotné lidství. Cesta vpřed musí být cestou rovnováhy mezi integrací a vzájemnou závislostí, mezi univerzalitou a jedinečností, mezi globálním a národním. Pamatujme, že legitimita každého mezinárodního řádu závisí na jeho schopnosti odrážet vůli a identitu těch, kdo jej tvoří. Nadnárodní instituce mají smysl jen potud, pokud respektují suverenitu, z níž odvozují svou autoritu.

Stojíme na rozcestí technologické revoluce a geopolitického přeskupování sil a musíme znovu stvrdit, že budoucnost nepatří uniformitě, ale harmonii – světu, v němž národy spolupracují, aniž by se v tom procesu ztratily, a komunikují, aniž by ztratily svůj hlas. Dámy a pánové, suverenita není reliktem minulosti. Je zárukou budoucnosti. Je podmínkou, za níž může existovat skutečná svoboda, dialog a mír. Obnovme proto náš závazek k pluralitnímu, vyváženému a respektujícímu mezinárodnímu řádu, který ctí důstojnost každého národa a právo každého národa formovat svůj osud v souladu s vlastními hodnotami. A ještě něco: nalézejte svou duši a nalézejte svou suverenitu. Děkuji.