RYSZARD LEGUTKO

filozof a politik, profesor humanitních věd, publicista, odborník a komentátor filozofického díla Platóna, bývalý polský ministr školství, bývalý poslanec Evropského parlamentu

Slavnostnímu předání ceny, konané v pátek 24. října 2025 večer,
předsedal J. E. Mans. ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer, Th.D., světící biskup pražský.
Poté laureát přednesl svoji laureátskou řeč.

O LAUREÁTOVI

LAUREÁTSKÁ ŘEČ

RYSZARD LEGUTKO:
PRAMEN EVROPSKÉ KULTURY STÁLE VYVĚRÁ ZDE VE STŘEDNÍ EVROPĚ

Vaše Eminence, vážení porotci, dámy a pánové,

dovolte mi, abych především, jak se při takové příležitosti sluší a patří, poděkoval váženým členům poroty. Jsem vděčný za uznání, kterého se mé práci dostalo, a zároveň cítím velkou pokoru, zejména kvůli patronovi této ceny. Svatý muž, mučedník, přítel velikánů tohoto světa a zároveň obyčejný mnich, nesmírně ušlechtilý a hluboce duchovní člověk, plný odvahy a moudrosti – člověk, který musí vzbuzovat úctu u každého, kdo se s jeho jménem, byť jen vzdáleně, setká. O to vroucnější je i můj dík.

Na svatého Vojtěcha vzpomínáme nejen v souvislosti s počátky křesťanství v naší části Evropy, ale také v souvislosti s jeho posláním křesťanství v této oblasti ukotvit a zachovat. Jeho působení představovalo počátek našeho vstupu do římské civilizace. Bez křesťanství by tento vstup nebyl možný. To víme všichni. Víme také, že díky těmto i dalším okolnostem jsme se stali východním křídlem Západu – se všemi dobrými i špatnými důsledky, které to s sebou nese. Pozitivním důsledkem je, že se nám během bouřlivých staletí podařilo zachovat si relativně silný smysl pro identitu, jak místní, tak národní.

Některé důsledky však nejsou zdaleka tak příznivé. Protože jsme žili na periferii Evropy, trpěli jsme neustálými válkami a nesčetnými posuny hranic. Z politického hlediska jsme proto byli obvykle slabším spojencem, nebo – podle okolností – slabším nepřítelem. Jedinou výjimkou bylo vytvoření mocné Polsko-litevské unie, která však po necelých třech stoletích zanikla především kvůli nedostatkům politického systému, jenž se nakonec ukázal být nezpůsobilým zajistit efektivní správu, soudržnost a bezpečnost tohoto rozsáhlého území. Po pádu Unie ztratila tato část Evropy svou suverenitu a byla rozdělena mezi Rusko, Rakousko-Uhersko a Prusko, které se později proměnilo v německý stát.

Ti z vás, kteří oceňují historické paralely – s vědomím všech omezení, která jsou s takovým postupem spojena – mohou rozpoznat paralelu mezi obdobím, kdy jsme v epoše svatého Vojtěcha vstoupili do Svaté říše římské, někdy nazývané Svatou říší římskou národa německého, tedy První říše, a naším vstupem do Evropské unie o více než tisíc let později. Netvrdím, že mezi První říší a Evropskou unií existuje strukturální podobnost; spíše mě zajímá naše role v těchto útvarech.

Když jsme vstupovali do Svaté říše římské a do Evropské unie, obě tyto politické entity už byly pevně etablovanými útvary, každý se svými vlastními strukturami, elitami, politickou kulturou a mechanismy mocenských zápasů utvářenými západní částí evropského kontinentu. Jinými slovy, před tisíci lety jsme vstoupili na Západ jako říšští vazalové a v roce 2004 jako formálně rovnoprávní partneři, ve skutečnosti jsme však byli západní stranou i námi samotnými vnímáni spíše jako učedníci než jako rovnocenní političtí hráči. Přistoupení k EU mělo – a stále má – charakter kooptace: ti, kteří splňují podmínky pro kooptování, se musí podřídit a tímto aktem podřízení získávají legitimitu, zatímco těm, kteří se brání, je taková legitimita upírána. Před tisíci lety se snaha o větší nezávislost často odehrávala na bojišti a celý imperiální systém byl relativně decentralizovaný. Dnes jsme součástí rozsáhlé byrokraticko-ideologické struktury, která by se teoreticky měla držet smluv, v praxi se však vykládá a uplatňuje poněkud svévolným způsobem.

Kooptace vždy oslabuje politické ambice těch, kdo jsou takto přijímáni. Přirozeným postojem těchto aktérů pak není jednat plně samostatně, nýbrž vystupovat prostřednictvím a s požehnáním benevolentního patrona, který svým chráněncům zajišťuje lepší postavení i větší zisky. Jenže bez ohledu na tyto zisky a výhody ten, kdo přijme roli vazala, dříve či později ztrácí ducha samostatnosti. Jde o mechanismus, který se sám udržuje v chodu. Jakmile připustíme, že si sami neporadíme, odsuzujeme se k závislosti na ochraně silnější mocnosti, čímž se jen utvrzujeme v přesvědčení, že si skutečně nedokážeme sami poradit.

Nebudu podrobně rozebírat, jak se tento přístup v posledních desetiletích projevoval v jednotlivých zemích našeho regionu. Jako dlouholetý poslanec Evropského parlamentu, a tedy blízký pozorovatel evropské politické kultury, mohu bez váhání říci, že tento nižší status naší části Evropy, byť zastřený bohatou rétorikou rovnosti, je západoevropským politikům zcela zřejmý. Jinými slovy: hra v rámci EU není férová, a i když jsou si všichni hráči rovni, někteří jsou si – abych parafrázoval známé rčení – očividně rovnější než ostatní.

Výsledkem je, že se Evropa v našem regionu z politického hlediska nedokázala zorganizovat dostatečně efektivně, aby mohla hrát roli, kterou by vzhledem ke svému ekonomickému a kulturnímu potenciálu hrát mohla. Důvodů je několik – mimo jiné i ten, že značná část našich elit dává přednost statusu vazala silného ochránce před snahou o převážně suverénní kurz vycházející z našich vlastních zájmů. Jsme tedy odsouzeni být v politických hrách navždy jen juniorními partnery? To si nemyslím. Pevně věřím, že možnost stát se rovnocenným partnerem Západu stále existuje a že je na našich politických a intelektuálních elitách, aby v tomto směru vyvinuly odpovídající úsilí.

Samozřejmě existují i různé argumenty pro to, abychom se namísto hledání nových řešení integrovali do stávajícího rámce. Podle mého názoru však právě teď nastal čas na změnu. Především vláda elit EU vedla k marginalizaci Evropy. Stačí připomenout, že postavení Evropy ve světě – ať už z ekonomického, technologického či jiného hlediska – je horší než před dvaceti lety. Současný systém postrádá jakékoli mechanismy kontroly či nápravy, a tak instituce navzdory svým neúspěchům dál prosazují škodlivou strategii, kterou lze vystihnout prostou formulí "více téhož". Elity vytesaly systém i svou moc nad ním do kamene. To však nemůže trvat věčně. Voliči pomalu ztrácejí trpělivost a začínají požadovat výměnu elit, které Evropě vládnou již mnoho let. A já tvrdím, že bychom měli být součástí této změny. Je to naše šance něco ovlivnit.

Nezapomínejme také, že východní část Evropy je dnes paradoxně mentálně blíže dobré západní tradici než samotná západní Evropa. Stalo se tak z mnoha důvodů, z nichž hlavní spočívá v tom, že od roku 1968 byla západní Evropa po několik desetiletí symbolicky v rukou široce pojímané levice. Právě levice zvítězila v revoluci roku 1968 a převzala moc v institucích. V naší části Evropy k žádné takové revoluci nedošlo, což bylo mimo jiné nechtěným důsledkem komunismu, přesněji řečeno výsledkem reakce proti komunismu vyrůstající z naší hluboké zakotvenosti v evropské kultuře.

Západní levice, která v roce 1968 zahájila "očistu" evropské kultury, v ní pokračuje dodnes, údajně v rámci boje proti diskriminaci, rasismu, fašismu, xenofobii, binarismu, homofobii, eurocentrismu, misogynii a desítkám dalších hříchů a myšlenkových zločinů, které vymysleli dnešní levicoví komisaři. Ti z nás, kteří v minulosti hledali útočiště v evropské kultuře, když čistky prováděli komunisté, sotva budou hledat spásu ve wokeismu, cancel culture a politické korektnosti. Proto věřím, že pramen evropské kultury stále vyvěrá zde v České republice, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a dalších zemích našeho regionu a že jejímu poselství nasloucháme s větší pozorností a úctou než naši západní partneři. V některých zemích, jako je Polsko, stále hraje významnou roli křesťanství, které je koneckonců jedním z pilířů západní identity.

Nebudu se pouštět do předpovídání budoucnosti, protože je to zároveň příliš snadné i příliš složité. Příliš snadné proto, že když něco předpovídáme, nemáme možnost ověřit ani vyvrátit, co se skutečně stane; a příliš složité proto, že bez znalosti budoucích parametrů je jen malá šance trefit se přesně. Vím však, že v krátkodobém horizontu, v dohledné budoucnosti, má naše část kontinentu velkou příležitost posílit své postavení v Evropě a napravit chatrnou strukturu evropských institucí. To vím; co však nevím, je, zda se naše elity pustí do práce a této příležitosti využijí. Jsem ale přesvědčen, že my musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom je k tomu přiměli.

Na závěr svého příspěvku bych vám chtěl ještě jednou poděkovat za toto ocenění a za veškerou laskavost a velkorysost, které mi touto cenou byly prokázány.

TOMÁŠ KULMAN:
ÚVODNÍ SLOVO A LAUDATIO

Vaše Excelence, otče biskupe,
Vaše Excelence, velvyslankyně a velvyslanci,
Vaše Výsosti,
Vážení členové diplomatického sboru.
Vážené poslankyně a poslanci, senátorky a senátoři,
Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté!

Uplynul rok od našeho posledního setkání a máme zde další jiskřivou příležitost setkat se – tentokrát již na 4. ročníku mezinárodní konference, pořádané naším spolkem Patrimonium Sancti Adalberti.

Čtyři roky nejsou mnoho, dokonce ani v lidském životě, natož v životě států a národů. Přesto i na tomto relativně krátkém časovém úseku vidíme, v jak výjimečné době žijeme, jak mnoho věcí se změnilo a stále mění, jakkoliv nejsme z dnešního pohledu schopni význam všech těchto změn plně hodnotit.

Globální politická situace v posledních měsících skýtá pozorovateli zážitky srovnatelné snad jen s jízdou na horské dráze. Mluví se o turbulentní době. Možná by stálo za to si říci, co tento termín znamená. Nejde ani o náhodu ani o chaos. Znamená to cílený přechod od unipolárního modelu řízení světa k multipolárnímu. V unipolárním světě byly USA jakýmsi hegemonem, zatímco Západ, zejména tzv. země G7, byly v tomto ohledu jejich spoluhráčem. Nejdůležitější instituce v našem okolí, jako EU nebo NATO, byly nástroji tohoto starého řízení světa. Nyní, když se řízení světa mění, musí logicky i tyto instituce projít určitou transformací, což je pro nás hrozba i příležitost.

Naším úkolem je, abychom se v této situaci dokázali rychle a promyšleně orientovat a vytěžit z ní maximum pro naše národy. Realitou dneška se staly dvě Evropy: západní a střední, resp. středo-jihovýchodní. Ta první sází na multikulturalismus, bezbřehou diverzitu jako cíl, green deal a deindustrializaci. Naše část Evropy chce uchovat svůj kulturní kód, křesťanství i dědictví Antiky, zachovat naše národy, tradiční rodinu, vyrábět a prosperovat. Jinými slovy střední Evropa chce jít svou vlastní cestou.

Pro tuto cestu je třeba připravit plán, který mimo jiné zajistí efektivnější společný hospodářský rozvoj. Nechceme vymýšlet nové neobvyklé koncepty, chceme rozvinout a dotáhnout ty ideje, které stály u zrodu EU, ale které se nepodařilo nikdy zrealizovat. Střední Evropa národních států, které dělají společně, co chtějí a co je pro výhodné a nuceně nedělají to, co nechtějí.

Zítra budeme mluvit o některých aspektech této spolupráce.

Společná infrastruktura může být ve svém důsledku nástrojem národního hospodářského rozvoje se silnými multiplikačními efekty, kdy národní ekonomika je alternativou ke globálně-liberální ekonomice. Vzájemná ekonomická soběstačnost našich států není jen hodnotou samou o sobě, ale také významným bezpečnostním prvkem. Rozvoj společné infrastruktury může začít okamžitě, v rámci stávající EU, a měl by být financován především ze státních rozpočtů, protože externí financování je vždy problematické.

Naše úzká spolupráce musí mít svůj institucionální rámec, zejména v případě, kdyby stávající EU prošla vynuceným destruktivním procesem. Je třeba si říci, jaké oblasti kompetencí chceme společně ve střední Evropě řešit. Jaké poučení plyne z dosavadního fungování EU oscilující mezi konfederací a federací a jak minimalizovat případný společný aparát, aby nevznikla "nová byrokracie" či chcete-li nový "hluboký stát"? Tyto otázky je třeba si klást dnes, a ne až v situaci, kdy budeme čelit realitě transformovaných institucí unipolárního světa.

Žádný celek, žádné soustátí, nemůže existovat bez společného hodnotového a ideologického základu, který bude formovat jeho identitu. Jinými slovy bez společné doktríny. V našem středoevropském prostoru mohou být základem společné identity, společně sdílené hodnoty a sjednocující historické události bez ohledu na někdy protichůdnou interpretaci našich národních dějin, a to s respektem k národní kulturní identitě každého člena. Významnou roli v tom bude hrát vzdělávací systém v každé zemi, které by měl dbát nejen o národní soudržnost, bezpečnost státu a jeho ekonomickou konkurenceschopnost, ale též o znalost a pochopení svých sousedů. Skvělou myšlenkou je například zavedení druhého povinného jazyka právě z řečí našich středoevropských sousedů.

Ukazuje se, že přišel čas formovat skupiny expertů z jednotlivých zemí, kteří by tato nosná témata rozpracovali do podoby uchopitelné pro politické reprezentace našich zemí. S touto prací jsme započali a věříme, že letošní odborné sekce pomohou k formování dalších nezbytných expertních skupin.

V České republice proběhly nedávno parlamentní volby. Budeme si přát, aby Česká republika opět hrála kooperativní roli jak v projektu V4, tak v celém širším rodícím se středoevropském prostoru, který můžeme pracovně nazvat V12. Zejména si budeme přát návrat k historicky mimořádně dobrým vzájemným vztahům se Slovenskem, jejichž narušení v posledních letech bylo ostudou české zahraniční politiky. Je třeba také říci, že čeští občané žádné protislovenské nálady nikdy nesdíleli, právě naopak.

V našem spolku jsme za uplynulý rok pokračovali v intenzivní práci při hledání kontaktů a partnerů pro rozvoj spolupráce zemí širšího středoevropského prostoru. Nesmíme zapomínat, že staletí evropské prosperity a rozvoje jak ekonomického, tak kulturního, vzešlo právě z mnohosti malých států, z jejich spolupráce a vzájemné soutěže. Jsme proto velmi rádi, že letos můžeme poprvé mezi námi přivítat naše přátele z Rumunska a Řecka. Vítejte v Praze!

Naše tisíciletá historie je – a nadále bude - nevyčerpatelným zdrojem zkušeností a poznatků, díky nimž můžeme predikovat a utvářet naši budoucnost. Hledíme do ní jako do budoucnosti svéprávných, sebevědomých, hrdých a prosperujících národních států, které chápou, že síla je ve spolupráci a v přirozené soutěži.

Mottem loňské konference bylo, že jsme "stáli na křižovatce". Čas oponou trhnul, rozložení figur na globální šachovnici se proměnilo a my si myslíme, že střední Evropa objektivně vykročila "vlastní cestou". Přišel čas vrátit střední Evropu a její národní státy na mapu světa!

ZDENEK WASSERBAUER:
ÚVODNÍ MODLITBA

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,

je mi opravdu velkou ctí být zde mezi vámi, i když jsem náhradníkem za pana kardinála, který leží v nemocnici a určitě by tady byl rád s vámi, ale bohužel je v nemocnici.

Když jsem byl pozván před několika dny a bylo mi řečeno, o co se jedná, že to má nějakou úzkou spojitost se svatým Vojtěchem a že také o něm mohu pár vět říci, protože spojuje zejména tedy nás, čtyři národy ve střední Evropě, tak se přiznám, že mě okamžitě napadly dvě věci.

Tou první je, že letos máme takové malé výročí. 1030 let. Kdy v roce 995 – jestli se nepletu, tak to bylo na svatého Václava – byli na hradišti v Libici poblíž Poděbrad vyvražděni Slavníkovci. Takže to bych rád připomněl, to byla tedy jeho rodina, kde on se narodil, prožil tam dětství, než pak šel do Magdeburku a jen díky tomu, že se svým bratrem Radimem byl v Římě, nebyli zavražděni i oni. Jsou to takové horší, temné stránky našich českých dějin, že jsme se tady vždycky mezi sebou neměli úplně rádi.

No a pak ta druhá věc, která mě napadla. Letos na svatého Vojtěcha, což je 23. dubna, jsem byl pozván farářem jednoho města asi 20 km od Prahy. Kdo jste ze zahraničí, tak to nebudete znát. Češi to znají dobře. Jmenuje se to Neratovice. Takové ne úplně hezké město postavené komunisty cíleně bez kostela, takže tam mají jen dva takové kostelíky na kraji.

A ten jeden kostelík je kostel svatého Vojtěcha. A ten je zvlášť takový zajímavý a cenný tím, že se nachází na místě, kde podle tradice svatý Vojtěch dostal nářez. Možná to znáte. On se nechal převézt přes Labe, které tam teče kousek pod tím kostelíkem, a protože neměl čím zaplatit, tak se chtěl těm lodníkům odměnit modlitbou a kázáním a poučením a případně nějakou duchovní službou. Ale oni na to nebyli úplně připraveni, moc s tím nesouhlasili, a tak mu nařezali a vzali mu boty. Vyrostl tam kostel barokní. V tom kostele se uchovává takový kámen na památku té chvíle.

A současný pan farář tam ve výklenku toho kostela vpředu, kde – ten kostel má tuším asi 360 let, je to barokní stavba – výklenek od jeho postavení zel prázdnotou, a současný pan farář se rozhodl, že tam doplní sochu svatého Vojtěcha, která tam chybí. A oslovil jednoho moderního umělce, který ji pojal takovým moderním stylem. Je poznat, co to je. Není to zas až tak moderní, že by nebylo poznat, co tam vlastně je. Je to poznat, že to je postava muže a ten dělá takový krok, takhle překračuje a takhle ještě rukou žehná. A to je velmi zajímavé, protože to má symbolizovat to, že ten svatý Vojtěch překročil tu těžkou událost, kterou prožil, že mu někdo namlátil, že se někdo k němu choval nepřátelsky a že v tom nechce zůstávat a že dokonce těm lidem požehná.

A to mně přijde, že je docela hezké poselství i pro nás. Když se třeba v životě setkáváme občas se zlými lidmi, hloupými lidmi, lidmi, kteří nám chtějí ublížit nebo třeba i ublíží, může nás to totálně zdrtit. Můžeme se tím zabývat příštích pár let, anebo třeba až do konce svého života. Anebo to prostě s boží pomocí překročíme a jdeme dál. A tohle může být taková krásná výzva svatého Vojtěcha třeba pro nás nebo pro vás, kteří jste přijeli na tu konferenci.

A tak na jeho přímluvu bych chtěl poprosit Tebe, náš všemohoucí Bože, abys těmto lidem požehnal, abys požehnal téhle konferenci, abys jim v jejich osobním životě dal překračovat, nacházet sílu k překonávání toho všeho zlého, co prožívají ve svém osobním vlastním životě, abys také požehnal všem těm diskuzím, přednáškám tady na téhle konferenci, aby to prospělo našim zemím, aby to sblížilo naše země tady v Evropě, aby to prospělo míru, který tolik potřebujeme, aby to prospělo blahu lidí v našich zemích. Tobě to svěřuji. Ty, který žiješ a kraluješ nade vším, který jsi všechno stvořil. Jsi veliký, mocný, milosrdný. Až navěky věků. Amen.

Pěkný večer.