Svatý Vojtěch byl prý "prvním Čechem evropského formátu". Tento výrok bylo možno za komunistické éry často slyšet z úst českého katolického teologa a dlouholetého vězně komunistického režimu Oty Mádra na bytových seminářích, které se tenkrát ilegálně pořádaly. Dnes jej opakují jako mantru intelektuálové z církevní i světské scény. Špatně by postupoval ten, kdo by chtěl toto slovní spojení popřít a tvrdil, že druhý pražský biskup prvním Čechem evropského formátu nebyl. Problém je skryt v něčem jiném. Je nutno se ptát: O jakou Evropu tehdy šlo
- a o jakou Evropu se jedná dnes?

Cestu za odpovědí na tyto otázky nalezneme u významného historika Josefa Pekaře, který ve sporu
o smysl českých dějin tvrdil, že bělohorská bitva roku 1620 znamenala vítězství románské kultury
a civilizace, reprezentované Habsburky a katolickou církví, nad kulturou germánskou, představovanou "zimním" králem Fridrichem Falckým a protestantismem. Lze totiž bez nadsázky říci, že zápas mezi románskou a germánskou cestou, byť s měnícími se jmenovateli a okolnostmi, probíhá od úsvitu našich národních dějin, přes celý středověk až do dnešních dnů. Počátek hledejme již v epoše Velké Moravy
a misie sv. Cyrila a Metoděje, kdy šlo o tvrdý střet mezi východní spiritualitou ovlivněným křesťanstvím, prezentovaným oběma věrozvěsty, a křesťanstvím striktně formalistním v pojetí bavorského duchovenstva, působícího na našem území. Zatímco těm prvním šlo o obrat slovanských obyvatel Rastislavovy
a Svatoplukovy říše k autentickému křesťanskému životu, ti druzí se spokojili s jejich toliko formální příslušností ke katolicismu. Anonymní Život Metodějův uvádí jako hlavní příčinu konfliktu tohoto moravsko-panonského metropolity s knížetem Svatoplukem skutečnost, že Metoděj káral nemravné jednání panovníka i lidu, nerespektování monogamie a holdování pohanským pověrám, zatímco bavorští kněží toto z politických ohledů tolerovali, neboť jim nešlo ani tak o niterné obrácení lidí ke Kristu a o život podle křesťanské etiky, ale o pouhou poslušnost svěřeného lidu německému (východofranskému) králi.

S tímto konfliktem důsledného křesťanství, odrážejícího se v odmítnutí všech zbytků pohanství v kultu
i morálce, se setkáváme též u sv. Václava, jehož vražda byla důsledkem rozdílného vztahu tohoto knížete a jeho bratra Boleslava ke křesťanským hodnotám. Podobně je tomu i v případě sv. Ludmily a její snachy Drahomíry. Totéž napětí pak nacházíme i v životním příběhu prvního pražského biskupa české národnosti sv. Vojtěcha. Jak je všeobecně známo, byl vzdělán v Magdeburku, kde se setkal s reformním hnutím, vzešlým z benediktinského kláštera v Cluny.

Clunyjská reforma nebyla jen snahou o nápravu klášterního života, svým radikálním postulátem změny morálky podle křesťanských zásad zasáhla celou tehdejší společnost. Ten zahrnoval požadavek,
aby světský vládce nezasahoval do ryze vnitrocírkevních záležitostí. Panovníci toto činili především proto, aby upevnili svoji moc nad církví. Sami většinou žili v rozporu s křesťanskými zásadami - a proto neměli zájem, aby jim to asketicky žijící biskup nebo řeholník vytýkal. A tak dosazovali do církevních úřadů osoby, žijící většinou tak, jako oni.

Zastánci clunyjské reformy toto trpět nechtěli a tam, kde se octli ve vedoucích církevních pozicích, to také netrpěli. Včetně biskupa Vojtěcha, jenž musel čelit mnohoženství a sňatkům mezi příbuznými, obchodu
s otroky, krevní mstě či znesvěcování nedělí a svátků. Jak popisuje historik Rudolf Holinka ve světcově biografii, když se Vojtěch pokusil z pozice duchovní autority zasáhnout, vyvstali mu jako úhlavní nepřátelé právě kněží, oddaní svým světským chlebodárcům. Tento konflikt souvisel s počátky pozdějšího boje
o investituru, kterou praktikovali především němečtí vládcové. Střety vyvrcholily ve 2. polovině 11. stol.,
kdy římskoněmecký císař Jindřich IV. vyhnal z Říma papeže sv. Řehoře VII., nekompromisně vzdorujícímu uvádění církevních hodnostářů do úřadů panovníkem. Tato praxe byla ve středověku až na malé výjimky trvalou součástí politiky především německých vládců, usilujících o podmanění si střední a východní Evropy. Svobodná církev - nezávislá na státní moci - představovala závažnou překážku těchto jejich snah. Právě zde tkví podle Pekaře počátek konfliktu mezi románskou a germánskou civilizací a kulturou. Zatímco románský model spočíval v uznání autority papežství a nezávislosti církve na světské moci, model germánský volal po podřízenosti duchovenstva panovníkovi. V tomto ohledu byl tedy sv. Vojtěch jednoznačně spjat s kulturou a civilizací románskou.

Prvním životopiscem sv. Vojtěcha byl jeho osobní přítel a velký obhájce práv národů na východ od Labe biskup Bruno z Querfurtu. Ačkoli Němec, velmi ostře napadal agresivní politiku německých vládců
ve vztahu ke Slovanům, pro niž by se již tenkrát dal použít termín "Drang nach Osten". Je sice pravdou,
že se mezi císaři Svaté říše římské národa německého vyskytly ušlechtilé postavy Otty III. nebo sv. Jindřicha II., šlo však o výjimky. Naprostá většina německých velmožů na pomezí slovanského
a germánského etnika uplatňovala politiku násilného ovládání a uzurpace slovanského území.

Úcta ke sv. Vojtěchu je nerozlučně spjata nejen s českým, ale i polským vlastenectvím. Není divu
- je jedním z národních patronů Polska. V Polsku je mu zasvěcen velký počet chrámů, kromě katedrály
v Hnězdně je nutno vzpomenout například významný kostel v Krakově. Nesmíme zapomenout ani na to, že Vojtěchův bratr Radim (Gaudentius) byl prvním arcibiskupem v Hnězdně. Samostatná církevní organizace byla v té době politickou obranou Poláků proti rozpínající se dominanci německých vládců,
což si král Boleslav Chrabrý náležitě uvědomoval.

Jak Češi, tak i Poláci ctili sv. Vojtěcha jako symbol náboženské, ale i národní suverenity
- a to zejména tehdy, když bylo zapotřebí hájit svou vlast proti pangermanismu, představujícímu hrozbu pro oba národy. Bohuslav Balbín ve své Obraně jazyka českého i v dalších spisech se dovolává jako svatého patrona, bdícího nad českým národem proti počínající germanizaci, vedle Václava též Vojtěcha, přičemž Václava chápe jako ochránce české státnosti a Vojtěcha jako ochránce české duchovnosti. Tentýž rys pozorujeme i u Poláků, je známo, že v době švédských nájezdů v 17. století i pozdějších střetů
s Pruskem v 18. století byl právě sv. Vojtěch vzýván jako ochránce polského národa, k němuž se polští katolíci utíkali s prosbou o odvrácení nebezpečí.

Podobně vřelý vztah měli ke sv. Vojtěchu i Maďaři. Biskup Vojtěch pokřtil, jak známo, Vajka, syna panovníka Gejzy, jménem Štěpán - prvního křesťanského krále Uher. Vojtěchův vychovatel Radla Anastasius byl vysvěcen jako první arcibiskup Ostřihomi. Podle Bruna z Querfurtu navštívil Vojtěch po své rezignaci na pražský biskupský stolec Uhry celkem dvakrát a významně se podílel na jejich christianizaci. Ta měla ve své době nejen náboženský, nýbrž i politický význam, neboť národ, jenž přijal křest,
byl v té době jaksi automaticky akceptován mezi civilizované národy a podle toho se s ním v diplomatické rovině zacházelo. Divocí Maďaři, předtím postrach Evropy, se tak za vlády sv. Štěpána stali "normálním" národem a "normálním" královstvím, jež vyznávalo tutéž víru, jako jeho sousedé. Právě za to jsou Maďaři Vojtěchovi vděční a vzývají jej jako svého národního patrona společně se sv. Štěpánem. Vojtěcha
- maďarsky Bélu - vzýval maďarský národ v čase tureckých nájezdů a okupace země mohamedány. Ostatně katedrální chrám v Ostřihomi, historickém sídle uherského primasa, je zasvěcen nejen Panně Marii, ale i a sv. Bélovi, tedy našemu Vojtěchovi...

Svatovojtěšská úcta byla živá i na Slovensku, jež bylo po celý středověk a z velké části novověku součástí Uherského království. Svědčí o tom četné svatyně jak v Maďarsku, tak i na Slovensku, které jsou tomuto mučedníkovi zasvěcené. V době národního obrození Slováků v 19. století byl v náboženské rovině vzýván právě sv. Vojtěch, jak o tom svědčí název průkopnického vydavatele slovenských knih: Spolok
sv. Vojtecha.

Osobnost sv. Vojtěcha patří proto rovným dílem všem čtyřem národům: Čechům, Polákům, Slovákům
i Maďarům. Svědčí o tom jak četná výtvarná vyobrazení Vojtěcha u těchto etnik, tak i svatovojtěšské legendy, které v jejich prostředí vznikaly, jakož i specifický liturgický kult tohoto světce, praktikovaný kromě Prahy i v polském Hnězdně a v maďarské Ostřihomi. Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka proto právem 17. dubna 2017 řekl, že sv. Vojtěch je "symbolickým primasem visegrádské čtyřky". Zároveň však platí, že svatovojtěšská úcta je celocírkevní. Lze poukázat především na kult tohoto světce v Římě
v benediktinském klášteře sv. Alexia na Aventinu, kde biskup Vojtěch po svém prvním odchodu ze země pobýval. Jeho úcta je živá i v německých Cáchách či v Mohuči. To však nic nemění na faktu, že bytostný vztah k němu jako ke svému národnímu světci mají pouze výše jmenované čtyři evropské národy: Čechové, Slováci, Poláci a Maďaři.

To ovšem vyvolává další asociace v souvislosti s tím, co bylo řečeno výše o odlišnostech románské
a germánské kultury a civilizace. Vojtěch byl nekompromisním reprezentantem té první, spojené
s katolicismem a jeho etickými principy, které radikálně vyžadoval jak vůči sobě, tak i vůči duchovenstvu
a věřícím, jichž byl představeným, ale i vůči panovníkovi a šlechtě. Oproti tomu germánská kultura
a civilizace kladla důraz na podřízenost víry a mravů politickým zájmům světských vladařů, jak o tom svědčí vývoj církve v Německu, vrcholící luteránskou revolucí, po níž se závislost duchovní autority
na světské moci stala naprosto zřejmou a signifikantní. Vojtěch tak může být právem chápán jako symbol opozice proti tomuto trendu, v jehož "náplni práce" je kromě eroze katolické nauky ve prospěch politických zájmů vladařů také mocenská rozpínavost a podmanění si jiných etnik.

Ve smyslu ideje evropského superstátu, ovládaného německým etnikem, a propagované zakladatelem Panevropské unie Richardem Coudenhove-Calergim, proto Vojtěch "prvním Čechem evropského formátu" určitě není. Je naopak prvním velkým Čechem, usilujícím o sblížení středoevropských národů a jejich společnou obranu proti germánské rozpínavosti.