Vojtěch, syn Slavníkův, vzdělanec, biskup pražský, řeholník, misionář, mučedník a světec (956? - 23. 4. 997) se na základě současných znalostí narodil na Libici, v sídle svého otce Slavníka. O panství Slavníkových synů se vedou dlouhé diskuse. Dnes se většinou soudí, že spravovali nevelkou državu
na východním okraji středních Čech, zhruba od Poděbradska
po Čáslavsko. Neznáme důvody předního společenského postavení Slavníkovy rodiny, víme však, že jejich kulturní orientace směřovala na severozápad a sever Evropy. Neumíme ani jednoznačně vyložit zmínku o tom, že Vojtěcha pojilo příbuzenství se saskou císařskou rodinou. To uvádí dvojitá legenda o světcích Václavovi a Ludmile, vzešlá patrně někdy
na přelomu desátého a jedenáctého století z pera autora jménem Kristián.

Dle římské legendy Canapariovy (nebo snad biskupa Notkera z Lutychu/Liège) i legendy Brunona
z Querfurtu postihla Vojtěcha v dětském věku těžká choroba a rodiče ho v úzkosti o jeho život zaslíbili Bohu. Chlapec se naštěstí uzdravil. První vzdělání obdržel v domě svého otce, kde se mu věnoval vychovatel jménem Radla, podle všeho muž vzdělaný a v latinské kultuře obeznalý. Někdy na počátku šedesátých let desátého století navštívil Libici na svých cestách misijní biskup, původně trevírský mnich Adalbert, který malého Vojtěcha biřmoval a udělil mu při té příležitosti jméno Adalbert.

Nejspíš někdy na počátku sedmdesátých let se Vojtěch odebral do katedrální školy v saském Magdeburgu, řízené proslulým vzdělancem Ohtrikem. Ten proslul na císařském dvoře disputací s učeným Gerbertem z Aurillacu, který se později stal jako Sylvestr II. papežem (999-1002). V této disputaci zastával Ohtrik stanovisko věroučně ortodoxní a lze tedy předpokládat, že nesmlouvavý postoj k základům křesťanského učení vštípil i mladému Vojtěchovi.

Roku 981 zemřel Vojtěchovi otec a současně tento svět opustil první pražský biskup Thietmar (Dětmar). Zřejmě proto opustil Vojtěch Magdeburg a odebral se do Prahy, načež byl v zimě roku 982
na shromáždění předních Čechů na Levém Hradci u Prahy zvolen druhým pražským biskupem. Odznaky svého úřadu převzal roku 983 v italské Veroně z rukou císaře Ottona II. Předpokládá se, že úroveň kultury latinského západu mladého Libičana oslnila a rozhodl se proto učinit vše, aby svou diecézi pozvedl
na duchovní úroveň sousedních křesťanských krajů.

Jako biskup Vojtěch proslul nesmlouvavou kritikou všeho, co pokládal za zlořády postihující život
jeho stádce. Kritizoval především rodinné poměry laiků i kléru. Hájil čistotu křesťanské nauky a zejména pranýřoval prodej otroků křesťanské víry obchodníkům jinověrcům. Nicméně biskupova křesťanská horlivost mu zřejmě na knížecím dvoře vynesla postoj, který lze při nejlepším označit jako chladný. Uvědomiv si nezdar svého počínání, rozhodl se Vojtěch opustit svou diecézi a odebrat se do Říma,
což nejspíše odůvodnil záměrem vydat se na pouť k Božímu hrobu do Jeruzaléma. Když někdy v roce 989 dospěl do Věčného města, věnovala mu císařovna vdova Theofanó, která ho na svém dvoře přijala,
na cestu značný peněžní obnos. Než ovšem Vojtěch dosáhl neapolského přístavu, rozdal podle římské legendy Canapariovy peníze chudým a potřebným. Po určitém období váhání a bloudění uposlechl rady poustevníka sv. Nila Rossanského a uchýlil se do kláštera sv. Alexia a Bonifatia na římském pahorku Aventinu, kde poté strávil jako řeholník patrně dvě léta (990-992).

Roku 992 však do Říma přišlo české poselstvo, jež Vojtěcha žádalo, aby se do své diecéze vrátil. Vojtěch tak učinil, ale rozhodl se spojit návrat s upevněním křesťanského života v Čechách. Především se na cestu vydal v doprovodu skupiny řeholníků, kteří měli podle biskupova přání osadit první mužský klášter v zemi. Dále s sebou do Čech vezl zřejmě nemalý objem církevního mobiliáře včetně knih, parament (kostelních textilií) a patrně i svatých ostatků. V Čechách mu na jeho žádost vystavil kníže Boleslav II. (972-999) povolení k rozlučování nepředpisově uzavřených "manželství", k zakládání kostelů na knížecích hradech,
a k výběru biskupského desátku. Jako řeholní ústav, ale též "školící pracoviště" budoucích křesťanských misionářů, založil biskup ve spolupráci s knížetem klášter v Břevnově (993). Pokoušel se i o zmírnění excesů ve veřejném životě. Zakázal tehdy Pražanům vařit pivo na prodej, přičemž poznamenejme, že tento jeho zákaz respektovali Čechové až do roku 1244, kdy Vojtěchovo nařízení úředně odvolal papež
na žádost krále Václava I.

Vojtěch strávil v domovině dva roky (992-994), poté ji však opět opustil, tentokrát za značně dramatických okolností, když došlo k násilnému porušení chrámového asylu. Na cestě do Říma měl Vojtěch nějaký čas působit jako křesťanský misionář v Uhrách, pro jeho tamní pobyt však v autentických pramenech nenacházíme věrohodná svědectví. Nicméně se předpokládá, že pokřtil budoucího uherského krále Štěpána I. (Větší štěpánská legenda).

Ve svém klášteře v Římě strávil biskup další dva roky (994-996), avšak v květnu roku 996 byl o jeho pobytu informován císař Otto III., který právě do Věčného města přibyl. Doprovázel ho Vojtěchův nadřízený, mohučský arcibiskup Willigis. Ten biskupa a mnicha vybídl, aby se do své diecéze vrátil. Vojtěch souhlasil pod dvěma podmínkami: vyšle do Čech posla, který zjistí, zda ho Čechové za biskupa přijmou,
a odmítnou-li ho, bude se smět vydat na křesťanskou misii k pohanským národům.

Zřejmě na sklonku léta roku 996 opustil Vojtěch Řím a cestoval do Porýní v doprovodu biskupa Notkera
z Lutychu (= Liège = Luik v dnešní Belgii). Čas před příchodem posla z Čech strávil na zbožné pouti
k hrobům světců, kteří symbolizovali jeho působení biskupské i jeho sklony řeholní, svatého Martina
v Toursu, a dále svatého Benedikta ve Fleury (Saint-Benoît-sur-Loire), jakož i jednoho z jeho prvního žáků sv. Maura v Glanfeuil (Saint-Maur- sur-Loire) na řece Loiře v dnešní Francii. Poté se vrátil na císařský dvůr do Cách (Aachen v dnešním Německu), kde mu posel z Čech vyřídil, že jeho návrat je pokládán
za nežádoucí.

Přelom let 996 a 997 strávil Vojtěch na cášském dvoře ve společnosti císaře Ottona III., jehož prý okouzlil svou výmluvností a křesťanskou horlivostí. Na počátku roku 997 se odebral na dvůr polského panovníka Boleslava Chrabrého (992-1025), odkud vyrazil na misii k jednomu z prusky hovořících národů Pobaltí. Jeho posluchači však křesťanské učení odmítli, skupinu misionářů napadl houfec rozhněvaných
a ozbrojených odpůrců a dne 23. dubna roku 997 skonal misionář a biskup Vojtěch mučednickou smrtí.

Tělesné pozůstatky Vojtěchovy vykoupil od pachatelů polský vládce Boleslav Chrabrý a uložil
je slavnostně v arcibiskupském kostele v Hnězdně (Gniezno). Odtud je pak český kníže Břetislav I. nechal při svém útoku na Polsko roku 1039 nebo 1040 vyzvednout a pochovat v pražském kostele svatovítském, kde Vojtěchovo tělo odpočívá dodnes.

Svatý Vojtěch je dnes často chápán jako "první český Evropan". Tomu jest třeba rozumět tak, že jako první český vzdělanec a myslitel si uvědomil význam plnohodnotného vstupu raně středověké české obce
- ale nejen jí - do světa latinského křesťanství. K tomuto cíli napřel všechny své síly, a v jeho zájmu neváhal obětovat svůj vlastní život.

Nepominutelnou roli hraje svatý Vojtěch i v dějinách české církve. Postaral se o zajištění jejích práv knížecím výnosem Boleslava II. Založil první mužský klášter v zemi, z něhož mělo národům naší části Evropy být hlásáno křesťanství. Obdařil pražský kostel knihami, církevními paramenty a patrně i svatými ostatky. Je pokládán za prvního známého českého literárního autora. Připisuje se mu kázání na svátek
sv. Alexia, modelované na jedné z homilií sv. Bedy Ctihodného. Dále měl napsat stručnou legendu
o sv. Gorgoniovi z Met a opatřit ji průvodním listem k Milonovi, biskupu diecéze mindenské ve Vestfálsku. Autorství této legendy však dodnes není plně vyjasněno.

Největší Vojtěchův význam ovšem spočívá v rovině symbolické. Spolu se svatým Václavem se v raném středověku stali nebeskými ochránci sjednocujícími raně středověkou českou obec. Vytvořili základ,
na němž mohli v oné době Čechové jako samostatná a svébytná křesťanská obec vstoupit do středověké Evropy, a udržet si v jejím rámci svou nezávislost. Plným právem tak mohl neznámý iluminátor umístit české světce v čele s Vojtěchem do nebeského Jeruzaléma, jak to vidíme na titulním listu českého rukopisu Augustinova De civitate Dei z přelomu dvanáctého a třináctého století.

Řečeno obrazně, se svatými Václavem a Vojtěchem se Čechům dostalo čestných sedadel v artušovském kruhu svatých křesťanské církve, a tím plnoprávného postavení i v profánní struktuře středověké Evropy.