Pax Christiana svatého Slavníkovce

V populárně laděných politologických úvahách se různé modely státoprávních a mezinárodněprávních uspořádání často zjednodušují a staví do křiklavých protikladů typu demokracie kontra totalita, absolutismus kontra konstituční systém
či centralisace kontra decentralizace. Taková zjednodušení bývají vtipnými bonmoty, nepomáhají však pochopit skutečné procesy a ideje, naopak, zatemňují je. Setkáme se s tím
i v soudobých výkladech myšlenky spolupráce evropských národů a její historie. Tyto interpretace zpravidla jen odrážejí poměr konkrétního autora k dnešní Evropské unii. Buď přehlížejí propastné ideové i principiální rozdíly a každý historický pokus o integraci Evropy hodnotí kladně, korunovací Karla Velikého počínaje a Naumannovou Mitteleuropou konče, nebo naopak razantně odmítají jakoukoli užší evropskou spolupráci jako "znečištěný pramen" a paralelu k hitlerovské Třetí říši. Obojí vychází ze stejného zjednodušení: z údajné nesmiřitelnosti myšlenky národního státu
a kooperující Evropy. Jako by byla možná jen volba buď, anebo. To však neodpovídá dějinné zkušenosti.

Evropské státy a národy nežijí, a nikdy nežily, ve vzájemné izolaci, po staletí byly propojeny nespočtem vztahů a mnohokrát musely společně čelit vnějším hrozbám. Totální nezávislost je v Evropě, a ve střední Evropě zvláště, nereálnou iluzí a vzájemná kooperace je snadno ověřitelnou nutností. Na druhou stranu, odvěkým zdrojem dynamiky a vitality Evropy je přirozená soupeřivost jejích národů a jakýkoli tlak
na etnickou, politickou a hospodářskou unifikaci či potlačení národních specifik je pro ni sebevražedný. Podvazuje její podstatu a nejzdravější síly. Řečeno novozákonním jazykem: K čemu je sůl, pozbyde-li slanosti?

Ostatně, v historii ani nutná obrana společné bezpečnosti, ani sdílení společných kulturních hodnot, nebylo nikdy vnímáno jako důvod k omezování suverenity jednotlivých států. Mezi principy národního státu a evropské spolupráce neexistuje nutný protiklad. Nadnárodní nemusí znamenat nenárodní. Universalismus středověku nebyl dobovým předobrazem unifikovaného superstátu EU, ale v mnoha ohledech jeho protikladem. Jak praví staré české přísloví: když dva dělají totéž, není to totéž. Jde o míru kooperace a charakter sdílených hodnot. Přes propast věků tak zůstává trvalou inspirací a výzvou silná, byť v praxi nikdy plně nerealizovaná, idea křesťanského universalismu, prezentující Evropu jako společenství suverénů. U jejího dávného zrodu stál mimořádný muž středoevropských dějin, Vojtěch Slavníkovec (956-997).

ADALBERT, WOJCIECH A BÉLA

Na jaře 997 byl Vojtěch rituálně zavražděn pohanskými Prusy, dávnými příbuznými dnešních Litevců,
ke kterým se vydal jako prostý misionář hlásat křesťanství. Tato mučednická smrt byla okamžikem zrození úcty k němu, která je po staletí živá mezi národy střední Evropy. Rozšíření a charakter této úcty odkazuje
k významu a barvitým životním osudům tohoto dávného světce.

Když byl v únoru 982, tehdy jako mladý klerik s pouhým podjáhenským svěcením, zvolen v pořadí druhým pražským biskupem, málokdo si uvědomoval, že tím byla do čela české církve postavena osobnost,
která předběhla svou dobu i poměry panující v místě svého působiště. Ke zvolení ho kvalifikoval jednak vysoký původ - pocházel z mocného rodu knížete Slavníka, který byl považován za první v zemi
po vládnoucím rodě Přemyslovců - a také jeho kvalitní vzdělání. Prvním Vojtěchovým učitelem
a vychovatelem byl kněz Radla (?), k němuž Vojtěch cítil celoživotní vděčnost a přátelství. Vyšší studia pak absolvoval v saském Magdeburku, pod patronací tamějšího arcibiskupa Adalberta (910-981), který byl
v přátelském poměru k Vojtěchově rodině. Již v roce 962, při návštěvě na slavníkovském hradě v Libici nad Cidlinou, udělil Vojtěchovi, tehdy ještě malému chlapci, svátost biřmování, díky kterému Vojtěch dostal své druhé, biřmovací, jméno Adalbert, pod nímž je pak známý v latinských a německých pramenech.

Na studiích v Magdeburku Vojtěcha pochopitelně ovlivnil zejména jeho hlavní vyučující, mistr Oktrik (?), který mu předal fundament křesťanské nauky. Již tehdy ho však nejspíš oslovilo i vystoupení vzdělaného kněze a matematika Gerberta z Aurilacu (950-1003), který vedl s Oktrikem učenou disputaci, v níž zdatně obhájil oprávněnost rozumového poznání. Setkání s Gerbertem bylo jedním z osudových milníků Vojtěchova života. Později, v devadesátých letech 10. století, se z nich stali osobní přátelé a spolutvůrci duchovně-politického projektu křesťanského universalismu, který vstoupil do dějin jako program Renovatio Imperii Romanorum. Roku 999, dva roky po Vojtěchově mučednické smrti, byl Gerbert zvolen papežem jako Silvestr II., a prakticky ihned po svém nástupu na svatý stolec prohlásil Vojtěcha za svatého.

Ale zpět k počátkům Vojtěchovy životní dráhy. Legendisté připomínají další její přelomové momenty, zejména Vojtěchovu osobní přítomnost u lůžka jeho umírajícího předchůdce, prvního pražského biskupa Dětmara (+982), který se před smrtí vyznával z hlubokých výčitek svědomí, že svůj úřad vykonával nedbale a že byl laxní a kompromisnický při obhajobě morálních hodnot. Vojtěch byl tímto zážitkem u biskupova smrtelného lože velice otřesen. Druhým takovým momentem byla osobní zkušenost s brutalitou tehdy ještě v Čechách přežívajícího zvykového práva z předkřesťanských dob. Stal se totiž bezmocným svědkem násilné smrti cizoložné ženy, kterou zavraždili v rámci krevní msty příbuzní oklamaného manžela. Vojtěch, který nemohl nevěrné ženě pomoci, cítil od té doby hluboký odpor vůči zvykovému právu. Oba zážitky ovlivnily nepřehlédnutelnou radikalitu Vojtěchova pozdějšího působení v biskupském úřadě.

Po svém zvolení v roce 982 musel podle tehdy platných předpisů převzít biskupské insignie z rukou císaře Oty II. (955-983) a být konsekrován mohučským arcibiskupem, kterému pražská diecéze tehdy podléhala. Císař i mohučský arcibiskup Willigis (975-1011) právě pobývali v severoitalské Veroně, kam se za nimi Vojtěch bez váhání vydal. Na této cestě ho čekalo další zásadní setkání. V Pavii se seznámil s biskupem svaté pověsti Gerhardem z Toulu (935-994) a s věhlasným opatem Majolem (906-994) z kláštera
v burgundském Cluny. Oba patřili k tvůrcům a šiřitelům rozsáhlé reformy, šířící se z Cluny do ostatních benediktinských klášterů západní Evropy. Ta bývá považována za zásadní prvek pozdější stabilizace Západu. Hlavní obsah reformy lze stručně shrnout jako úsilí o navrácení duchovního poslání mnišskému životu , nezávislost církevních institucí na moci šlechty a odstranění barbarských přežitků. Je jasné, že tyto rysy clunyjské reformy budily Vojtěchovy sympatie. Sám vstoupil do benediktinského řádu a pod vlivem vzpomínky na smrt biskupa Dětmara, jenž si vyčítal přílišnou laxnost, začal reformu horlivě propagovat
a jejími zásadami se řídit ve svém životě i úřadě.

Neuvědomoval si přitom, jak obtížně, pomalu a postupně se ideje reformy budou prosazovat proti zažitým stereotypům, a to i v dosti kultivovaném západoevropském prostředí, natož v tehdy ještě polopohanském prostředí českém. S jakým úspěchem mohl například počítat při své kritice otroctví v situaci, kdy značnou část příjmů české knížecí pokladny tvořil výnos z obchodu se zotročenými válečnými zajatci? Když čteme text takzvaných Dekretů knížete Břetislava, které jsou českým zákoníkem z doby o sto let mladší, už se
v něm odrážejí zásady, které Vojtěch zastával , ovšem během jeho vlastního života a působení v Praze tomu bylo zcela jinak. Snaha o prosazení clunyjských ideálů proti němu popudila mocné velmože, žárlivě lpějící na zvykovém právu, ale i značnou část jeho vlastních kněží, kteří nechtěli přijmout Vojtěchem zaváděné zpřísnění církevní kázně. Dlouhodobé konflikty, které to přinášelo, vedly k tomu, že se biskup opakovaně pokoušel rezignovat na výkon svého úřadu (roku 988 a znovu v roce 994) a osobně žádal papeže o zproštění svých povinností.

Tyto bolestné skutečnosti měly ovšem i své kladné důsledky, zejména byly příčinou Vojtěchových cest napříč tehdejší Evropou a četných přátelských vazeb, které si vytvořil v Polském i Uherském království,
v papežském Římě i u dvora mladého císaře Oty III. S Polskem ho pojily přátelské vazby už z doby vlády prvního polského křesťanského knížete Měška (935-992) a osobně se přátelil také s největším polským panovníkem raného středověku, Boleslavem Chrabrým (967-1025). Ten po Vojtěchově násilné smrti vykoupil z rukou pohanských Prusů alespoň jeho mrtvé tělo a dal je pohřbít v tehdy největším polském městě Hnězdně. Uhry Vojtěch navštívil někdy v roce 994, zastavil se u dvora maďarského náčelníka Gejzy (940-997), kde po nějaký čas pobýval a upevňoval ve víře příslušníky vládnoucího rodu, kteří teprve krátce před tím přijali křesťanství. Prý tehdy pokřtil Gejzova syna Vajka, pozdějšího prvního uherského krále svatého Štěpána (975-1038). Vojtěch, v maďarském prostředí známý pod jménem Béla,
byl i zde po své smrti uctíván jako světec a "apoštol Uherska".

VĚČNÝ ŘÍM

Ota III. (980-1002) nastoupil na trůn v roce 994, ve věku pouhých čtrnácti let, a bylo mu dopřáno vládnout sotva devět roků, než předčasně zemřel při nákaze pravými neštovicemi 23. ledna 1002. Během této krátké vlády však dokázal kolem sebe shromáždit pozoruhodné vzdělance tehdejší doby, jako byl svatý Vojtěch, již zmíněný Gerbert z Aurilacu, aventinský opat Lev (?) a další, a v debatách s nimi zformovat vizi universální křesťanské říše.

Navazovali přitom na tradice sahající hluboko do evropského starověku. Náznaky universalistické ideje najdeme již v řecko-římské antice. Tím, co odlišovalo činy Alexandra Velikého (356-323 př. Kr.) nebo Julia Caesara (100-44 př. Kr.) od jiných, nemenších dobyvatelů egyptských, asyrských či perských, byla snaha naplnit své imperiální aktivity ušlechtilými idejemi Platona (427-347 př. Kr.) a Aristotela (384-322 př. Kr.). Známá Vergiliova věta "Tvým, Římane, posláním buď, dát světu pokoj a právo", není jen pokryteckou omluvenkou římské expanze, ale mravním imperativem . Po povolení křesťanství v Římské říši Konstantinem Velikým (272-337) neztratilo toto poslání na své aktuálnosti a v pozdním Římě bylo interpretováno jako posvátný úkol hájit a šířit anticko-křesťanské dědictví. Starý Pax Romana (Mír Římský), jak bývala říše označována, se proměnil na Pax Christiana, Mír křesťanský. Aurelius Augustinus (354-430), přes všechen svůj mnišský odpor k pozemským formám vlády, nabídl tehdy ve svém spise De civitate Dei (O Božím státě) křesťanským panovníkům náčrt politického uspořádání kombinující mravní příkazy Evangelia s inspirací Platonem.

Navzdory u nás zažitému školskému schématu je dnes už zřejmé, že starý Řím fakticky nikdy nezanikl.
Na východě Evropy samozřejmě nepřetržitě fungovala Východořímská říše, novodobou zkratkou dnes označovaná jako Byzanc, jejíž císař Justinián (482-565) zachoval lidstvu ve své sbírce zákonů odkaz římského práva. Ale ani na Západě vpád barbarů neznamenal totální konec. Germáni sice svrhli císaře Romula Augustula (460-?) a prohlásili Západořímskou říši za zrušenou, sami však tiše akceptovali
to nejdůležitější z římského odkazu. Katolický křest a korunovace franského náčelníka Chlodvíka (465-511) v Remeši roku 496 to zpečetily. Po zastavení prvního z islámských útoků na Evropu v osmém století došlo
i k formální obnově římské ideje, když o Vánocích roku 800 papež Lev III. (750-816) označil překvapeného Karla Velikého (747-814) za císaře znovu zřízeného Římského impéria na Západě. I když byla Karlova říše po jeho smrti roztržena mezi dědice, myšlenka Obnovy Impéria už byla na světě. 

Živá byla zejména ve východních, německy hovořících oblastech, jež byly politicky rozdrobeny mezi nespočet vládců a potřebovaly jednotící ideu. V první půli desátého století soupeřili vládci Saska
a Bavorska o to, kdo z nich myšlenku Impéria znovu pozdvihne a sjednotí německé oblasti, případně,
po karolinském vzoru, celou západní Evropu, a získá od papeže císařskou korunu. Z tohoto zápasu vyšli vítězně Sasové a roku 962 byl Ota I. (912-973) korunován císařem. Jeho moc byla značná, nicméně fakticky se omezovala na Německo a severní Itálii, zatímco francouzsky hovořící oblasti stály mimo její dosah.

Jeho vnuk, Ota III., navazoval na toto úsilí, ale vědomě mu chtěl dát novou kvalitu - hodlal přesídlit přímo do Říma a vytvořit z obnoveného Impéria nikoli německý, ale skutečně universální projekt, jehož se budou účastnit všechny národy latinského Západu. Pro tuto roli jakoby byl mladý Ota III. svým původem předurčen. Jeho otcem byl císař Ota II., matkou však původem byzantská princezna Theofanó (960-991), žena pronikavého rozumu a vladařských schopností, která dokonce po nějaký čas říši vládla, když roku 983 nečekaně její manžel zemřel a Ota III. byl sotva tříletým dítětem. Mimochodem její sestra Anna byla manželkou knížete Kyjevské Rusi Vladimíra (960-1015), který zahájil pokřesťanštění východních Slovanů, což vnášelo do evropské hry další, jak pozdější dějiny ukazují, nikoli nevýznamný prvek.

V roce 989 se s císařovnou Theofanó v Římě sešel pražský biskup Vojtěch a obdržel od ní velkorysý finanční dar, který podle svých životopisců obratem rozdal chudým. O čem přesně tehdy Vojtěch
s císařovnou jednal, není známo, snad zazněly i myšlenky a podněty, kterých se později chopil její syn. Spříznění s byzantským Východem, který se honosil kontinuitou císařské tradice od antických časů, činilo
i otonské císařství legitimnějším a propůjčovalo mu nový lesk. Ota III. i jeho rádcové s tím promyšleně pracovali: byl například sestaven pompézní dvorní ceremoniel inspirovaný ceremonielem konstantinopolských imperátorů, Ota se oblékal do nově zhotovených hedvábných rouch s vyšívanými císařskými orly a do obuvi s obrazy lvů a draků. Zkrátka také Západ se měl nyní přihlásit k byzantskému politickému konceptu, v němž císaři náleží nezastupitelné místo v Božím plánu spásy a je tudíž jakýmsi světským biskupem, jemuž patří přiměřená autorita i v Církvi.

Zatímco na Východě byl císař dlouhodobě chápán jako hlava státu a fakticky i Církve, a papežský primát byl stále více nahlížen jen jako čestný, na Západě musel Ota III. počítat s reálnou papežskou mocí, tak,
jak se během staletí vyvinula. Ostatně bez papežské korunovace nemohl ani používat titul císaře, právě ona mu propůjčovala ono mimořádné postavení mezi západoevropskými vládci. Autorita stolce sv. Petra byla i zřídlem autority západního císařství a přetnout pupeční šňůru, jež obě spojovala, nebylo prakticky možné. Toho si byl vědom mladý císař i jeho rádci, a jejich projekt Renovatio Imperii usiloval o vyváženou
a harmonickou spolupráci obou mocí, světské i duchovní, pro blaho křesťanstva.

Ostatně svatý Vojtěch, který se vždy razantně hlásil ke svému slovanství, si více než kdo jiný uvědomoval potřebu vyváženosti císařské a papežské autority, protože právě papežství se stalo oporou tehdy mladých zaalpských národů, Slovanů a Maďarů, při budování jejich státnosti. Tyto národy přijaly křesťanství
a s ním spojené dědictví antiky poměrně pozdě, během devátého a první poloviny desátého století.
Byly bezprostředními sousedy německých oblastí Franské říše a zdálo se, že napojení se na výše popsanou civilizační tradici je možné jen cestou dobrovolného podrobení se této říši, se vším co k tomu patří. To bylo samozřejmě z hlediska politického i lidského nepřijatelné. Další setrvávání v "barbarství"
však také nebylo žádoucí, způsobovalo obchodní izolaci a bylo trvalou záminkou pro "preventivní" vojenskou agresi ze strany západního souseda, protože "barbaři" jsou přece nespolehliví a nedodržují smlouvy.

Geniální východisko z této situace našli již v polovině devátého století vládci slovanské Velké Moravy. Roku 863 povolali do země křesťanské misionáře Cyrila (+969) a Metoděje (+885) ze vzdálené Konstantinopole, tedy nikoli z Franské říše, a následně svou zemi "věnovali" svatému Petrovi, tj. svěřili
ji pod ochranu papeže. Papež Jan VIII. (820-882) známou bulou Industrie tuae z roku 880 přijal patronát nad Velkou Moravou a potvrdil tamní arcibiskupství. On, i jeho nástupce Štěpán V. (+891) pak přiznali velkomoravskému knížeti Svatoplukovi (+894) královský titul. Navzdory tomu, že Velká Morava kolem roku 907 podlehla nájezdům tehdy ještě pohanských maďarských kočovníků, její vzor po osmdesáti letech úspěšně napodobili Poláci i sami Maďaři, patrně právě na radu svatého Vojtěcha.

Na známých vyobrazeních císaře Oty III. vidíme vladaře na trůnu, před kterým se uklání čtyři alegorické ženské postavy. Jde o ikonografický typ známý už z dob jeho otce Oty II., kdy postavy representovaly historické provincie říše (Itálii, Galii, Germánii a Ilýrii) za vlády Oty III. Nepochybně pod vlivem Vojtěchovým dochází v koncepci zobrazení k určitým změnám: Postava Itálie, nově označená nápisem Roma,
už nezastupovala jen severoitalské císařské državy, ale samo centrum plánované říše, Řím, kde se chtěl Ota III. trvale usadit, a nahrazovala v této roli Germánii. Postava Gálie již nesymbolizovala jen říší nárokované Burgundsko, jako za vlády Oty II., ale rozsáhlou a bohatou frankofonní oblast, ze které pařížský hrabě Hugo Kapet (939-941) vytvořil suverénní království Francie. Mimochodem, jedna
z posledních cest pražského biskupa Vojtěcha, před jeho odchodem na misie k pohanům, patřila právě Francii, kde během roku 996 navštívil nejvýznamnější duchovní centra - památné opatství Saint-Denis, Tours s hrobem svatého Martina, Fleury, kde byl pochován zakladatel "Vojtěchova" řádu Benedikt z Nursie (470-543) a klášter Saint Maur s hrobem Benediktova nástupce, svatého Maura (500-584).

Ale zpět k symbolice zmíněného vyobrazení. Hlavní změnou bylo to, že k prvním třem alegorickým figurám byla nově přidružena postava Slovánie, představující součást říše, kterou je třeba teprve vytvořit,
která však má pohltit někdejší Ilýrii a převzít její místo. Vyobrazení tak nezachycuje realitu, ale ideál. Základem proponované velké Slovánie mělo být spojení Čech a Polska, při němž mohl hrát zprostředkující roli Vojtěchův Slavníkovský rod, jehož sídla se dotýkala česko-polské hranice a který měl vazby k oběma slovanským zemím.

Právě zapojení těchto středoevropských národů, se kterými se dosud nepočítalo, do díla výstavby Impéria jako jeho plnohodnotných členů, bylo vlastně nejoriginálnějším Vojtěchovým přínosem k Otově vizi, přínosem, který ji teprve činil opravdu universální.

Vojtěchovu představu Ota III. přijal a stvrdil, když roku 1000 navštívil jeho hrob v polském Hnězdně
a založil při něm slovanské arcibiskupství. Netušil přitom, že českého světce přežije o pouhých pět let
a jejich společná vize universální říše bude odsunuta na neurčito politickým pragmatismem jeho nástupců. Přesto zůstává ideálem, který neodmyslitelně patří ke kulturnímu dědictví evropských národů.