PANELOVÁ DISKUSE 2023

Dimitrij RUPEL:
BUDE STŘEDNÍ EVROPA SPOLEČENSTVÍM NÁRODŮ NEBO NĚMECKOU SFÉROU VLIVU?

Většina autorů – počínaje Kunderou, jehož jsem zmiňoval už včera a který psal o střední Evropě – píšících o Mitteleuropě, Intermariu nebo Trimariu, o němž jsme slyšeli dnes(jde o soubor evropských států v povodí Jaderského, Baltského a Černého moře), se víceméně shoduje na tom, že tato označení se vztahují ke kulturnímu společenství.Tato oblast byla definována jako "sevřená mezi Ruskem a Německem" nebo jako "zrnko písku vhozené do soukolí politických machinací velmocí, jejichž zásahy vytvořily množství slabých politických subjektů, o jejichž osudech se rozhoduje v cizích hlavních městech". To byl citát.

Strategickou charakteristikou tohoto kulturního společenství by měl být duchovní a duševní kapitál, mnohostrannost, rozmanitost, polycentričnost, pluralita a tolerance. Svým způsobem jde o charakteristiku, která byla kdysi – a teď doufám, že nikoho neurazím – vtipně přisuzována Rakousku-Uhersku: Gemütlichkeit und Schlamperei.

Když mluvím o kulturní spolupráci v tomto kulturním společenství, nemluvím vlastně o plánu nebo programu, ale o zjevné nebo alespoň latentní podstatě středoevropského života. Samozřejmě je třeba podporovat kulturní spolupráci mezi – řekněme – Lublaní a Prahou nebo Budapeští a Varšavou nebo v rámci organizací, jako je Trimarium nebo Visegrad, ale hlavním úkolem by mělo být odstraňování překážek. Například: železniční a letecké spojení mezi našimi zeměmi a centry je ve špatném stavu. Mohu vám odpřisáhnout, že ve Slovinsku tomu tak je. Možná jsou i jiné problémy. Stěžuji si sice na Slovinsko, ale stížnosti na stejný problém jsem zaslechl i z jiných míst.

Otázkou je, co zůstalo, nebo co přišlo místo kultury, kterou Kundera definoval či posoudil jako vypoklonkovanou. Řekl: "Kultura se poroučí." Takže jsme v situaci, kterou Kundera v roce 1984 popsal jako tendenci kultury se stáhnout nebo být odsunuta. Otázkou je, co zůstalo, nebo co přišlo místo ní. V naší zemi byla kultura, zejména kultura knih a literárních děl, středobodem národního života. V roce 1875 (je to už nějaký pátek, ale my jsme přece řekli, že se budeme obracet do historie) napsal slovinský spisovatel Josip Jurčič: "V politice být aktivní nemůžeme, pracujme tedy tam, kde můžeme, v oblasti literatury!" Slovinští spisovatelé, z nichž mnozí byli obdařeni charismatem, plnili řadu rolí, které ve vyspělejších zemích zastávali například političtí vůdci, diplomaté, historici atd. Po získání nezávislosti a s nástupem demokracie se slovinská kultura – řečeno s Maxem Weberem – rutinizovala. Lidé mají stále menší zájem o čtení knih. Moji studenti mi vysvětlili, že všechno najdou na internetu.

Kultura nemusí nutně znamenat krásnou literaturunebo beletristická díla. Literární republikamožná zastarala, literátiztratili charisma a jejich roli převzali politici, novináři a podnikatelé. Doufejme, že kultura každodenního života, říkejme jí kulturní nebo národní identita, v našem případě středoevropská identita, nezastarala. Klasické umění a kultura, fakta národních dějin, kulturní a mentální vzorce, jazyk, morální hodnoty nemusí nutně – s výjimkou politického diktátu nebo nedbalosti – zastarat. Klasickou hudbu nenahrazuje moderní hudba jako moderní automobil nahrazuje ojetý vůz.

Samozřejmě je třeba podporovat kulturu (kulturní spolupráci, interakci, komunikaci...). K tomu potřebujeme propagační a výzkumné instituce. Pokud je to možné, měly by být spojeny s vládami (patrně s ministerstvem zahraničních věcí, ministerstvem kultury...) a univerzitami v regionu Středoevropské iniciativya/nebo Iniciativy Trojmoří(TSI). Mám na mysli instituce (think-tanky, výzkumná centra), univerzitní katedry pro středoevropská a "trojmořská" studia... Především bychom se měli zaměřit na vydávání (nakladatelskou činnost) a překlady. K analýze vývoje v EU a v jejím okolí by byl nutný přehled zahraniční politiky středoevropských zemí a zemí Iniciativy Trojmoří zveřejněný ve všech středoevropských jazycích. Mohli bychom pomoci s organizací konferencí středoevropských zemí, uměleckých festivalů, výstav, prezentací úspěchů zemí střední Evropy apod.

Například středoevropští kulturní činitelé a umělci sdílejí středoevropské hodnoty, ale de facto je rozvíjejí individuálními způsoby a směry. Přesto lze ale snadno rozpoznat společné rysy, vezměte si Kafku! Veřejnost ve střední Evropě se obecně identifikuje s kulturou střední Evropy, nikoli nutně s vlastní národní kulturou. Slovinská veřejnost (čtenáři, diváci, návštěvníci...) stále miluje české nebo polské autory, Havla, Dvořáka, Smetanu, Chopina, Conrada, Czesława Miłosze, Polanského... Předpokládám, že čtenáře v Praze nebo Varšavě zajímá Plečnik (slovinský architekt) a Slavoj Žižek (slovinský filozof). A věřím, že polští, maďarští nebo čeští spisovatelé obdivují srbské a chorvatské autory Iva Andriće a Miroslava Krležu.

Bez ohledu na knihovny, muzea a encyklopedie musí být středoevropská kultura poznávána přirozeným, spontánním a snadným způsobem – musí se stát každodenní životní zkušeností. Aby toho bylo možné dosáhnout, je třeba středoevropskou kulturu propagovat a organizovat. Aby byla přítomná a vlivná, potřebuje instituce.

V tomto bodě bych byl rád poněkud polemický či kritický. Dnes dopoledne jsem zde zaslechl určité návrhy a poznámky, které jsou s tím, jak já vnímám středoevropskou mentalitu, v rozporu. Mluvím o vyjádřeních týkajících se Ukrajiny, o myšlence "území za mír" a skutečnosti, že Ukrajinci nereflektovali minské dohody apod. Nemyslím si, že je to pravda. Domnívám se, že Ukrajina má stejné právo a čelí stejným problémům jako Československo v roce 1938. Toto právo Ukrajiny na sebeurčení však bylo a dnes opět je pošlapáno. To je podle mého názoru velký problém. A je to velký problém samozřejmě i proto, že mnohé středoevropské a východoevropské země (nechci nikoho jmenovat) jsou otevřeně či skrytě proruské, přičemž tento postoj chápou jako rovnováhu vůči vnucování normativního rámce ze strany Bruselu. Možná bychom si mohli vyhradit nějaký čas na diskusi o Ukrajině při nějaké další příležitosti.

Jak projekt středoevropské kultury – politicky, ekonomicky nebo vojensky – souvisí s EU? Všichni potenciální členové Intermaria jsou buď členskými státy EU, nebo se jimi v případě Ukrajiny a některých západobalkánských zemí v blízké budoucnosti stanou. V tom případě se Intermarium staví jako alternativa k EU, ačkoli žádná z těchto zemí nechce z EU vystoupit, nebo jako prostá regionální iniciativa uvnitř EU – v tom případě by se o ní mělo jednat s Bruselem – nebo jako vůle transformovat EU zevnitř?

Americký vztah k Evropě je nejednoznačný. Na jedné straně je tu naděje na posun Evropy z osy Paříž-Berlín do střední Evropy s Varšavou v čele. Rostoucí rozpory mezi osou Paříž-Berlín a zeměmi střední a východní Evropy, a to jak z hlediska vnitřní politiky EU, tak z hlediska zahraničněpolitických postojů, jsou podporovány Washingtonem s cílem posílit izolaci Ruska a také zabránit tomu, aby se Evropa ve své bezpečnostní a obranné politice vzdálila transatlantickému paradigmatu.

Kromě zdůrazňování negativních konotací Mitteleuropy začali spisovatelé brzy definitivně rozlišovat mezi ní a střední Evropou. Mitteleuropa na jedné straně, střední Evropa na druhé. Někteří autoři se ptali, zda německý vliv jednoduše nenahradí ustupující sovětské impérium, a tyto obavy spojovali s nedávno oživenou myšlenkou Mitteleuropy.

Na závěr svého příspěvku chci zmínit Jacquesa Rupnika, kterého mnozí znáte i osobně. Stal se jedním z proroků střední Evropy. Ve zvláštním čísle časopisu Daedalus publikoval článek, v němž se ptá, zda konec sovětské nadvlády znamená návrat střední Evropy nebo Mitteleuropy. Pro Rupnika byl tento rozdíl zásadní. Konec jaltského systému znamená systematický rozpad obou aliancí a překonání rozdělení Evropy a Německa. Nechává však otevřenou otázku, co bude následovat místo ní: nová střední Evropa jako společenství národů mezi Německem a Ruskem, nebo nová verze Mitteleuropy jako německé sféry vlivu?

Dámy a pánové, drazí přátelé, jestliže Mitteleuropa, stejně jako idea střední Evropy, představovala po většinu 80. let 20. století neutrální, pacifistický koncept, její důraz se rychle přesunul k dřívějším asociacím odkazujícím na německý imperialismus. Rupnikovy obavy souvisejí se dvěma hlavními tématy německé angažovanosti ve střední Evropě, jimiž jsou – cituji – "dlouhá historie vzájemných vztahů a tendence usilovat o hegemonii".

Děkuji vám.